Každý typ má nejen své silné stránky (potenciál) a slabá místa (limity), ale i konkrétní možnosti rozvoje. Tento přehled je (nutně) zjednodušující a slouží především k první orientaci a rozdíly mezi typy.

Ennea-typ I – Perfekcionista

Čestní, důvěryhodní, spolehliví. Orientovaní na zlepšení. Důraz dávají na osobní integritu a sebekontrolu. Jejich pozornost jde k vidění a napravování toho, co je špatné a dělání toho správného (aby i oni byli “správně”). Málo flexibilní, vnitřně rozmrzelí až naštvání a nadměrně kritičtí (ať už na sebe či na druhé). Jsou odpovědní do té míry, že mohou druhým zazlívat, že neberou život tak vážně jako oni. Mají vysoko nastavené normy, na jejich naplňovaní neustále a tvrdě pracují. Idealisté, snažící se zlepšit sami sebe i svět kolem nich.
Styl řeči bývá přesný, orientovaný na detail, s tendencí mentorovat nebo kázat, používání spojení typu “mělo by, muset, správně/špatně“.
Klíčovým aspektem rozvoje je naučit se akceptovat svou nedokonalost a tolerovat a chápat pohledy druhých lidí; změnit, co může být změněno, přijmout to, co změnit nejde a rozvíjet schopnost rozlišit jedno od druhého.

Ennea-typ II – Dárce

Specializují se na vztahy; pečující, populární; vynikají ve schopnosti vytvářet propojení mezi lidmi. Umí se lehce vcítit do potřeb a pocitů druhých. Většinou jsou dobří v podporováni druhých a odkrývání jejich potenciálů, obrácení pozornosti k nim samým a vlastním potřebám je však mnohem obtížnější.
Chtějí být přijímáni a oblíbeni a adaptují se či změní tak, aby si toto uznání zasloužili. Pocit pýchy, jak jsou pro druhé nepostradatelní; nízké sebevědomí, když druzí odmítnou nabídku pomoci a péče. Občas emoční výbuchy, aby se uvolnilo napětí ze stálého „polohování“ na druhého.
Styl komunikace: být milý a sympatický, dávající radu; někdy až bojovný, když je za co.
Být důležitou osobou pro druhé a zasluhování si jejich uznání přináší své výhody, ale nenahrazuje to pocit lásky k sobě samému. Klíčovým aspektem rozvoje je vnímat sebe sama ve vztazích, vyrovnávat závislost a autonomii, učit se nastavovat a udržet hranice.

Ennea-typ III – Performer

Soutěživí, úspěšní, energetičtí. Svou energii zaměřují na výkon; tvrdě a iniciativně pracují na dosažení svých cílů. Jsou vysoce adaptabilní, vynikají ve schopnosti vyjít vstříc očekáváním druhých lidí, pokud jim to pomůže na cestě k úspěchu a uznání (ať už je úspěch definován jakkoliv)
Rádi zůstávají aktivní a je obtížné zastavit či zpomalit. Často jsou netrpěliví a přepracovaní. Jejich zaměření na udržování image a dosahování výsledků může vstoupit do cesty osobním potřebám a zdraví.
Styl řeči bývá nadšený, efektivní, efektivní, motivující sebe a druhé k úspěchu. Vyhýbají se oblastem, které na ně hází špatné světlo. Netrpěliví, když je konverzace příliš dlouhá a nevede k výsledkům.
Nebezpečím je pro ně soustředění na vnější chválu či materiální odměny, až ztrácí kontakt s tím, kým jsou uvnitř. Klíčovým aspektem rozvoje je vystoupit z jejich image a sociálních rolí, cítit své vlastní pocity a rozhodovat se sám za sebe, co je důležité – kontakt se svou autenticitou a její projevení.

Ennea-typ IV – Romantik

Soucitní, idealističtí, schopní emočních hloubek. Často zažívají pocit nedostatku, touhu po ztraceném či nedostupném, což může vést k pocitům melancholie a závisti. Jsou pak náladoví, stažení a nespolupracující. Ve vztazích hledají smysl a pocit hlubokého spojení. Jsou schopni tvořivě vyjádřit univerzální lidské emoce, často jsou umělecky a esteticky zaměření. Ačkoliv jsou dobří ve vytváření image (“jsem jiný”), je pro ně nejdůležitější být autentičtí.
Bývají vášniví, někdy přehnaně emotivní (dramata), jejich pozornost se přesunuje tam a zpět od vciťování se do druhých ke své vnitřní zkušenosti. V podstatě jsou individualisti, kteří potřebují čas o samotě. Mají tendenci k subjektivismu, rádi mluví o sobě a o emocích; sdílí osobní příběhy a ptají se osobní otázky.
Klíčovým aspektem rozvoje a léčení je vyrovnat smutek a schopnost se radovat. Dojít naplnění a uspokojení, i když se zdá, že zkušenost či vztah je nedostatečný či vadný. Žít v přítomnosti s otevřeným srdcem a integrovat tak radost a utrpení.

Ennea-typ V – Pozorovatel

Učení, bystří, analytičtí, na sebe spoléhající. Zaměřují se na intelektuální pochopení a shromažďování informací. Potřebují soukromí a osobní autonomii; druhé lidi mohou vnímat jako rušivé elementy. Schopnost odpojit se od druhých a od emočního tlaku jim dává osobní svobodu a nezávislost, ale současně vytváří osamocení a izolaci.
Objevuje se zde lakota ve smyslu neposkytnout své emoce, svůj čas a prostor; spoléhání na informace a mentální svět ze strachu z nedostatku na emoční rovině.
Mnohdy jsou intelektuálně brilantní s množstvím znalostí, avšak pocity a vztahy představují obrovskou výzvu. Rodina, přátelé a další lidé jsou důležití, nicméně lidé tohoto typu vyžadují mnoho času o samotě, aby mohli načerpat energii a zabývat se svými zájmy.
Styl řeči bývá racionální a orientovaný na obsah (spíše než na pocity), nejlépe v jejich oblasti specializace. Mluví stručně nebo v dlouhých proslovech.
Klíčovým aspektem rozvoje je vyrovnat tendenci stáhnout se a chránit svoje omezené zdroje s možností být plně účastní v životě (včetně pocitů a prožívání). Jít k lidem (spíše než od nich) a otevřít se, i když to znamená nepohodlí nebo konflikt.

Ennea-typ VI – Loajální skeptik

Zaměřují se na střežení bezpečí sebe, projektu nebo skupiny. Aby necítili úzkost z nejistoty, předvídají problémy (katastrofické scénáře) a někdy i přichází s řešením. Důležité je pro ně znát a respektovat pravidla a vytvářet s druhými spojenectví, současně však mají tendenci pochybovat o sobě a zpochybňovat i druhé. Mohou oscilovat mezi skepticismem a jistotou, rebelem nebo silně věřícím. Na jednu stranu pesimističtí a pochybovační, na druhou však odvážní, laskaví a pozorní.
Někteří jsou „opatrní“ – váhají, obávají se a odkládají řešení. Jiní preferují zůstat v módu „silný“ – hrnou se do akce a hledají fyzickou nebo ideologickou podporu, aby překonali svůj strach. Nedůvěřiví a podezřívaví, což může vést k ustrašenosti a držení se zpátky nebo naopak k agresivnímu a tlakovému přístupu.
Styl řeči: nastavování limitů sobě i druhým, vážné otázky, diskuze o starostech, obavách a variantách „co-kdyby“.
Klíčovým aspektem rozvoje je podporovat a udržet důvěru v sebe sama, druhé lidi a život obecně. Stanou se tak více flexibilními a rozvinou odvahu jednat i v přítomnosti pochyb, ambivalence a nejistoty.

Ennea-typ VII – Požitkář

Dobrodružní, spontánní, milující legraci, rychle a dopředu myslící. Většinou přinášejí optimistický a pozitivní přístup do všech svých aktivit, což odráží jejich zájem o mnoho rozličných oblastí. Nechtějí být limitováni k dělání jedné věci a preferují ponechání otevřených všech možnosti. Přináší to obtíže se závazky, rozptýlení, nedokončování věcí a přílišné sebepohlcení.
Svým image a přijetím od druhých se zabývají méně než ostatní typy, byť často hrají roli “energetizátora” skupiny. Prioritu dávají zábavě, ať už ji naleznou kdekoliv (cestování, intelektuální činnost aj.). Bývá zde nestřídmost ve smyslu nadměrné konzumace idejí, zážitků a někdy substancí.
Styl řeči: vyprávění příběhů, zábavnost; zaměřují se na pozitivní a mají tendenci ignorovat nebo rychle „přerámovat“ negativní.
Protože jejich pozornost se rychle mění (asociativní myšlení), je pro ně výzvou zaměřit se do hloubky a zůstat ve vybraném směru, ať už v práci nebo ve vztazích. Zpomalení, bytí v přítomnosti, akceptace bolesti a utrpení (u sebe i u druhých) může přinést potřebnou rovnováhu – integraci pozitivního myšlení se stinnou stránkou života.

Ennea-typ VIII – Ochránce

Entuziastičtí, sebevědomí, štědří a silní. Mají tendenci mít kontrolu nad situací a vstupovat do vůdčích rolí. Energičtí a intenzivní, občas mohou být pro druhé zastrašující. Nesnášejí pravidla a nařízení, rádi si dělají věci po svém. Mohou být silně dominující, konfrontační, excesivní a zlostní.
Dávají vysokou prioritu spravedlnosti a férovosti. Pokud cítí, že je druzí nechápou či nespravedlivě obviňují, zaútočí. Objevuje se zde představa, že slabost a zranitelnost vyvolává útok z vnějšího světa, tudíž oni budou ti silní a zaútočí první. Síla (a agrese) za tímto účelem vytvořená může být obrovská; testující druhé, zda jsou silní nebo slabí, „se mnou nebo proti mně“, někdy až nesmiřitelná pomstychtivost vůči těm, kteří ublížili jim (nebo těm, které ochraňují).
Většinou mluví asertivně, intenzivně a napřímo. Mají tendenci být panovační a rychle se rozčílit.
Klíčovým aspektem rozvoje je sloučit kontrolu a prosazování se vzájemnou závislostí, spoluprací a zranitelností; využít přístupnou životní sílu produktivním spíše než destruktivním způsobem.

Ennea-typ IX – Mediátor

Vyrovnaní, přijímající, přizpůsobiví. Lidé tohoto typu mají mnoho podob a tvarů, ale všichni sdílejí stejný problém: vnitřní netečnost, nečinnost, neschopnost pohybu. Ať už jsou líní v tradičním smyslu slova nebo tvrdě pracující, mají potíže s ujasněním vlastních priorit („nevím, co chci, resp. spíše vím, co nechci, než co chci“). Mají tendenci přizpůsobovat se druhým, aby byla pohoda. Je pak pro ně obtížně dívat se dovnitř a zaměřit pozornost na sebe, na své pocity, potřeby a směřování.
Vynikají ve schopnosti vidět všechny úhly pohledu, bývají tak perfektními prostředníky a mírotvůrci pro druhé. Ve svém prostředí hledají harmonii, což s sebou přináší tendenci vyhýbat se konfliktům, raději ustoupit než druhé konfrontovat se svým pohledem na věc.
Styl řeči bývá přívětivý, ale často s obtížemi dostat se k jádru věci; mohou říct “ano”, ale myslí „ne“ resp. „ano, slyším tě, ale ještě nevím, zda budu souhlasit“.
Klíčovým aspektem rozvoje je vnímat sama sebe (své hranice); ujasnit si, jaké je nyní jejich priorita. Prosazovat se, dát si důležitost a integrovat harmonii a konflikt.

Použitá inspirace a zdroj:

Lapid-Bogda, G. (2004). Bringing out the best of ourselves at work – How to use the Enneagram system for success. The McGraw-Hill (www.theenneagraminbusiness.com – ennea-symboly)
Peter O’Hanrahan (2007). A quick-and-easy overview of the nine Enneagram types (www.enneagramworldwide.com)
Vlastní pozorování

Vyšlo též v tištěné podobě časopisu Jóga dnes.

„Kde jsem dříve bezmyšlenkovitě mlátil do stolu, křičel a bouchal dveřmi, nyní vnímám, jak se ve mně vzdouvá energie zlosti, jak bych to tam nejraději všechno rozmlátil, a přesto to neudělám,“ říká v rozhovoru psychoterapeut Michal Petr.

Většina lidí se pokládá za vlastníky jednoho mozku. Při troše zjednodušení se dá říci, že ve skutečnosti máme mozky tři: plazí mozek (mozkový kmen), savčí mozek (limbický systém) a lidský mozek (neokortex). Každá z nich je jinak specializována, přičemž od opic a jiných savců se lišíme hlavně vývojově nejmladší vrstvou, šedou kůrou mozkovou.

Naše základní reakce na ohrožení však řídí savčí, resp. emoční mozek. Na rozdíl od počítačů je v našem mozku rychlejší vývojově starší část, neboť plní funkci přežití. Z toho důvodu neustále pracuje a na impulzy, které vyhodnotí jako ohrožující, reaguje okamžitě (v pikosekundách!) a bez velkého přemýšlení.

Je vědecky dokázano, že v takových chvílích vyhlásí limbické centrum (zejména její součást amygdala) tísňovou situaci a převezme velení nad ostatními částmi mozku. Prostě sesadí dosavadního velitele, naše myšlení. Obvykle proto nesedíme a nepřemítáme, zdali na nás tygr stojící před námi opravdu útočí anebo jde jen o optický klam, jak vtipně poznamenal autor knihy Černá labuť Nassim Taleb.

Co se děje v mém mozku, když při hádce ztrácím kontrolu?

Celá věc je pochopitelně komplikovanější, podrobně je vše možné nastudovat např. v Danielu Golemanovi a jeho Emoční inteligenci nebo v konečně česky přeložené knize Petera Levina Probouzení tygra.

Zůstaneme-li však u zjednodušujícího modelu, můžeme říci, že ze smyslových orgánů jdou informace do thalamu (který převádí informace do jazyka mozku – elektrochemické signály). Z thalamu poté primo do amygdaly (přes jediné synaptické spojení!) a secundo do neokortexu. První případ je rychlejší, umožňuje amygdale získat část přímých signálů dříve, než dojde k jejich zpracování v neokortexu.
Za normálních okolností je mezi limbickým systémem a neokortexem mnohočetné nervové spojení. Ve chvílích „nervového poplachu“ však přebírá řízení amygdala. Toto spojení je pak jakoby přestřihnuto, IQ jde (metaforicky) o 50 bodů dolů a my se chováme tak, že se tomu sami mnohdy až divíme. Ve skutečnosti jasně nemyslíme, i když si myslíme, že ano. Amygdala tak přebírá kontrolu nad naším jednáním. Můžeme pak mluvit o emočním přestřelení či amygdalickém únosu.

Můžete to popsat blíž?

Amgydala je sídlem emoční paměti (uchovává vzpomínky na citové zabarvení zážitků). Pozorně také zkoumá vjemy ze smyslových orgánů a srovnává to, co se děje teď, se zkušenostmi z minula. Dělá to však asociativně. To znamená, že je-li jeden klíčový prvek současné situace podobný zážitku v minulosti, amygdala jej zaregistruje a aktivuje se dříve, než je oprávněnost takového poplachu potvrzena.

Navíc je určena k tomu, aby na jakoukoliv situaci reagovala tak, jako by šlo o život. Což v případě, kdy vás kritizuje šéf, většinou nejde; dnešní hrozby jsou tedy spíše symbolické, reakce však nikoliv.

Čím silnější či základnější potřeba byla ohrožena, tím silnější je amygdalická reakce.

Co bývá spouštěčem „amygdalického únosu“?

Jak jsme si řekli, může jím být téměř cokoliv a často navíc v symbolické rovině. V praxi je však častým spuštěčem ohrožení či nenaplnění našich potřeb.

Zde je zajímavý pohled teorie instinktů: každý z nás má do nějaké míry zranění (prožitek nedostatku; jistoty, že moje potřeba bude naplněna) na jednom ze základních životních instinktů (sil odpovědných za naplnění našich potřeb): sebezáchovném, vztahovém nebo sociálním. Je dobré si uvědomit, že ani jeden není lepší nebo horší než druhý.

Navenek to tak však může vypadat – u švédského stolu se mohu s odsuzujícím pohledem dívat na ty, co se o sebe dobře postarají (jsou u stolu první a vyberou si, co jim chutná bez ohledu na druhé – sebezáchovná varianta), zatímco pro mě je důležité, aby se všichni cítili dobře (dám přednost druhým, abych já sám byl v pohodě – sociální varianta). Ti první vypadají jako sobci, ve skutečnosti však oba naplňují svou, tedy sobeckou potřebu.

Co přesně se v nás děje, když takovouto palčivě prožívanou potřebu nemáme možnost naplnit?

Co se děje v mozku jsme již stručně popsali. Co se děje na prožitkové rovině? Zkuste si vzpomenout na poslední situaci, kdy jste například chtěli reakci od člověka, který byl stažený, nebo vás někdo kritizoval a nedal vám možnost se obhájit. Nebo vás někdo předběhl v tramvaji, aby obsadil místo, na které jste už skoro sedali.

Amygdala reaguje asociativně. Je jedno, že člověk stojící přede mnou je někdo zcela jiný než ten, který ve mě v minulosti vyvolal nepříjemné emoce.

Záleží na intenzitě, ale často se objevují prvky bezmoci, zlosti a smutku. Záleží však také na typu osobnosti (někdo má větší tendenci zlost vyjádřit, někdo naopak potlačit). Projevů chování tak může být nepočítaně. Ale obecně platí, že čím silnější či základnější potřeba byla ohrožena, tím silnější je amygdalická reakce.

Dá se tedy říct, že tato „primitivní“ reakce se spouští při pocitu ohrožení na úrovni základních životních instinktů?

Nejenom, ale velmi často tomu tak je. Dívejme se na situace, ve kterých jsme byli pohlceni emoční reakcí, zorným úhlem potřeb: jaká moje potřeba byla ohrožena? Proč jsem reagoval tak silně, mnohdy neadekvátně reálné situaci? Což je však těžké, ba nemožné, když jsme právě uprostřed emočního únosu.

Strach při pohledu do očí tygra, to bude obecně lidská reakce. Může pocit zahlcení emocemi souviset s naší individuální zkušeností?

Samozřejmě. Představte si běžnou situaci: při předjíždění jen o vlásek uniknete srážce s protijedoucím autem. Hippocampus si bude pamatovat, kde a kdy to bylo, ale amygdala si zapamatuje emoci, kterou jste zažili, například úzkost. Pokaždé, když budete předjíždět za podobných okolností, můžete odraz této úzkosti cítit, i když si to mnohdy ani neuvědomíte.

Automat naší přirozenosti velí ochránit se – zaútočit, stáhnout se nebo zmrznout a nereagovat. A psycholog je člověk jako každý jiný.

Podobně si pamatujeme i méně dramatické zážitky. Vzpomeňte si třeba na učitele, kterého jste na základní škole neměli rádi. Jak vypadal, co dělal? Jak jsem již zmiňoval, amygdala reaguje asociativně. Je jedno, že člověk stojící právě přede mnou je někdo zcela jiný než ten, který ve mě v minulosti vyvolal nepříjemné emoce. Amygdala zaregistruje právě onen společný prvek, který oba nosí, a automaticky reaguje (nemusí vždy jít chování, ale třeba i o vzhled, např. úzké rty nebo plnovous).

Mnozí psychologové přiznávají, že sami mívají potíže, se kterými umí pomoci druhým. Jak to, že i když je člověk po teoretické stránce na podobné situace připravený, čte si o tom, píše nebo o tom dokonce učí, ve skutečnosti se nedokáže ovládnout, když nastane krizová situace?

Informace (byť dobré) jsou pouze teorie. Psycholog není nadčlověk. Zvládání emocí je trénink jako každý jiný. A psycholog je člověk jako každý jiný. Automat naší přirozenosti velí ochránit se – zaútočit, stáhnout se nebo zmrznout a nereagovat (tzv. reakce mrtvého brouka).

O posledně zmíněné reakci se často nemluví, a přitom je zásadní. Dokonce by se dalo říct, že v reakci na ohrožení prvně zmrzneme, a teprve pak volíme aktivní strategii – boj nebo útěk. V živočišné říši je mnoho takových příkladů: pohyb poutá pozornost. Když v cirkuse vstoupí do manéže lev, lidé v prvních řádach instinktivně ztuhnou. Potíž nastává, když tuto přirozenou reakci poté neuvolníme, ale neseme si ji s sebou. Podle Levina může dokonce jít o jednu z důležitých příčin postraumatické stresové poruchy.

Aktivujeme-li svou vědomou pozornost, aktivujeme i levý prefrontální lalok, který má schopnost tlumit reakce amygdaly. Jde však o kontrainstinktivní aktivitu, nejsme přitom ve své kůži.

Vědět, na jakém se pohybujeme území, co funguje a co ne, je tedy pouze prvním krokem. Změna přijde až opakovanou aplikací těchto znalostí.

Jakou roli může tedy v nápravě hrát náš rozum, vůle, naše vědomá složka?

Lepší slovo mi přijde sebeuvědomění (či vědomá pozornost), která je nezbytným předpokladem pro konstruktivní zvládání emocí. Aktivujeme-li svou vědomou pozornost, aktivujeme i levý prefrontální lalok, který má schopnost tlumit reakce amygdaly. Jde však o kontrainstinktivní aktivitu, nejsme přitom ve své kůži (podobně, jako když náhle měníme zaběhnuté vzorce párové komunikace nebo životní styl).

Zkušeností a praxí je možné dosáhnout zajímavých výsledků. Kde jsem dříve bezmyšlenkovitě mlátil do stolu, křičel a bouchal dveřmi, nyní vnímám, jak se ve mně vzdouvá energie zlosti, jak bych to tam nejraději všechno rozmlátil, a přesto to neudělám.

Může se mi dokonce podařit za pomoci vědomé pozornosti – například na dech – mou reakci zklidnit a uvolnit. Nebo v případě, že mám tendenci emoce potlačovat, tak jim mohu dát prostor a konstruktivně je zpracovat.

Jde o obecné principy, které je pak třeba individuálně přizpůsobit každému člověku na míru na jeho situaci. A to už je záležitost střednědobého terapeutického doprovázení.

Rozhovor pro Psychologii vedli Jan Majer a Jitka Cholastová, foto Jan Majer.

O krizích a jak se s nimi vyrovnat bylo už napsáno dost, mnohdy zkušenými a moudrými lidmi. Jelikož se však v osobním i profesním životě často potkávám se situacemi jako je odchod partnera, zjištění nevěry, potrat aj., dovolím si na toto téma krátkou úvahu.

Nepochybuji, že existuje široké spektrum životních situací, lišících se co do šíře, délky, hloubky a intenzity. To však nijak nezlehčuje tíhu a vážnost chvil, které jsou pro nás osobně velmi náročné.  Bolest je bolest a ztráta je ztráta, přestože rozumově chápeme, že „se stávají horší věci“. Je dobré vzít vážně a s plným dopadem vše, co se nám děje, i když zrovna máme to štěstí, že nám někdo neustřelil půlku obličeje nebo nevypálil barák.

Svět je ve své podstatě nejistý. Naše přání, aby se věci dařily, je pochopitelné, ale nevychází plně z reality života. Utrpení a bolesti se nelze vyhnout, byť se o to můžeme pokoušet. Otřesy našich jistot jsou součástí životního cyklu: potkají se dvě planety a jsou zvědavé, jak se jim daří. “Ále”, řekne jedna. “není mi ňák dobře. Chytila jsem lidi.” “To znám”, odvětí ta druhá, “to brzy přejde.”

Uvolnění do nejistoty jako cesta k opravdovosti?

Naše utrpení nás kontaktuje s utrpením dalších lidí na planetě a dává jistou perspektivu a podporu. Otřesy, propady, ztráty. Bolest je univerzální. Vše se někdy někomu už stalo či děje právě teď, mění se jen kulisy.

Jedinou jistotou je změna. Učme se s ní žít a sžít. Obejmout ji. Vdechnout ji – a vydechnout soucit se sebou i se stavem věcí. S důvěrou odevzdat, co nemůžeme změnit. Po malých krůčcích přinášet do bolavých míst ANO, kde sídlí NE. Nic jiného nám totiž nezbývá.

Přijetí neznamená souhlas. Můžeme říci ANO a přesto svou situaci a prožívání měnit. Ale již z jiné pozice: z otevřenosti a odevzdání. Takže ačkoliv se velká část našeho já brání a vzpírá právě prožívané skutečnosti, můžeme v sobě hledat a nacházet kapacitu celý tento odpor a nepřijetí obejmout a akceptovat.

Jde o opačný proces než je nám přirozené. Samozřejmě se bolestivé konfrontaci či náročnému uvědomění nějakého stavu raději vyhneme. Někdy je to dokonce dočasně jediná možnost, jak přežít. Následovat by ale vždy mělo zpracování bolestivého zážitku, jinak tímto přístupem jednoznačně ztrácíme.

Vše, co potlačujeme, nás tlačí. Vše, čemu se vyhýbáme, nás jednou dožene. Existenci a přímému pohledu se nelze vyhnout, jde pouze tento pohled odvrátit a oddálit. A to je škoda a ztráta času.

“Let it go, let it flow”

Nejde přitom o lineární proces, ale spíše o spirálu. Jeden den jste plní optimismu a důvěry, že vše zvládnete, hned druhý se však hroutíte pod zátěží toho všeho. Smíření se míchá s popřením (nechci, abych cítil, co cítím; nechci, aby věci byly jak jsou), naštváním, pocitem bezmoci a bolestí. Dovolíme-li si plně otevřít lidské zkušenosti, zažijeme možná ještě hlubší pocity zmaru a beznaděje. Vydržíme-li však, můžeme hluboce prožít okamžiky čisté a jasné prázdnoty, ve které se můžeme uvolnit. Nechat starosti a strasti plynout dál v řece života, až zmizí za zatáčkou a my jsme volnější a (snad) i o kousek moudřejší.

Ztráty a bolesti nás prohlubují, stáváme se více skutečnými, v kontaktu s životem, jaký je a ne s naší představou o něm. Můžeme vidět, jak iluzorní jsou klišé o šťastném životě bez potu a slz.

Nikdo nám nesliboval, že život je jen pohádka s dobrým koncem. Dobré konce existují – ne vždycky, ale možná častěji, než bychom si pomysleli, když se nám svět zrovna zdá černý. Někdy i v situacích, ve kterých bychom se raději nikdy neocitli, můžeme najít něco pozitivního a získat cenné uvědomění a potřebnou duševní výživu. Jde však o výsledek procesu a odvracet se od tíže ve snaze „mít už to za sebou“ tento proces jen zpomaluje.

Je třeba dopadnout na dno, vyplakat se, než “všechny slzy vyschnou a všechny bolesti se utiší”. Nezvedat hlavu příliš rychle, ale také se příliš nehroutit pod váhou, sebelítostivě naříkat nad těžkým nákladem a udržovat se v trápení, i když už bychom se mohli začít léčit. Je to tak, jak to je. Každý má své břemeno zátěží. Lépe se nám však ponese s rovnou páteří, než když budeme skuhrat a cítit se jako oběť.

Učme se tedy plavat v řece nejistoty, abychom se neutopili. Používejme zdroje vnější i vnitřní opory, abychom se sice namočili, ale ve zdraví a v souladu s proudem směřovali tam, kam tato řeka vede. Není pak jedno, že nevíme, kde skončí?

Vyšlo též v magazínu Psychologie.

Lidé jsou jako stromy – rozmanití a různí, ale tato jejich pestrost má své podobnosti, které je možné popsat. Bříza v naší ulici je v každém listě i větvičce jedinečná, ale je si mnohem podobnější s břízou o ulici vedle než s jakýmkoli smrkem. Pojďme se tedy blížeji podívat na typologii, která se v poslední době stala velmi rozšířenou a oblíbenou.

Co je enneagram?

Jde o dynamickou typologii osobnosti, která popisuje devět odlišných vzorců prožívání, myšlení a jednání. Jde o komplexní model s mnoha rovinami, lze ho však jednoduše použít jako efektivní nástroj “psychologie všedního dne“. Poskytuje základ pro pochopení, proč se lidé chovají tak, jak se chovají. Je také hlubokou sondou do našich způsobů, jak naplňujeme své potřeby a jak reagujeme, když je naplněné nemáme. I první seznámení s ním nabízí možnost většího sebeuvědomění a poskytuje nástroje rozvoje osobnosti.

Slovo enneagram pochází z řeckého ennea (devět) a grammos (bod, ale také vzorec). Graficky je znázorněn devíticípou hvězdou v kruhu. Vrcholy této hvězdy představují 9 stylů, navyklých a zautomatizovaných způsobů, jak zacházíme se sebou i s druhými. Nejde přitom o 9 typů lidí, ale spíše o 9 způsobů vyrovnávání se světem. V každém člověku jsou obsaženy všechny tyto způsoby (symbolizováno kruhem), jeden však používáme více. Jako bychom byli diamant o 9 stranách, na jedné z těchto ploch však celý diamant stojí – náš ennea-styl.

Osobnost jako omezení?

Jádro osobnosti vzniká v prvních letech života. V tomto kontextu je osobnost (ennea-typ) souborem strategií, jak dosáhnout naplnění svých potřeb a jak reagovat na zážitek nedostatku a (emočního) zranění. Pokud byla nějaká strategie úspěšná, budeme ji opakovat, až se stane automatickou a neuvědomovanou. Stáváme se tak polospícími automaty. Chováme se i nadále tak, jak jsme se naučili v prvních letech života. Nereagujeme již z přítomného okamžiku, ale z minulých zkušeností. Mnohdy to vypadá, jako bychom nechali tříleté dítě, aby za nás dělalo zásadní životní rozhodnutí.

Když si zlomíme nohu, dáme ji do sádry. Omezíme pohyb, aby se zranění mohlo léčit. Pokud však sádru nikdy nesundáme, značně omezujeme možnosti naší končetiny a nedovolujeme přirozený růst.

Je svět modrý nebo červený?

Ennea-typ si lze také představit jako brýle, které má každý z nás nasazené. Když máte modré brýle, svět je modrý. Potíže nastávají, když člověk, s kterým se snažíte domluvit, má brýle červené. Vidíte zcela jiný svět. Tyto filtry zkreslují a mění vše, co říkáme my nebo druzí. Jsou souhrnem nevědomých domněnek a předpokladů, že druzí fungují podobně jako my. A i když se spolu snažíme komunikovat, často nerozumíme podstatě sdělení, nechápeme jak je možné, že druhý to vidí jinak.

Každý z nás je omezen svým typickým pohledem na sebe, na svět a na druhé. Pro každého z nás je důležité něco jiného. Ve své podstatě nasloucháme selektivně, v souladu s naším navyklým pohledem (o kterém si myslíme, že je objektivní).

Zaměřujeme–li se např. primárně na to, zda se druzí cítí dobře (jak typicky dělají lidé používající styl E9) nebo na to, zda po nás lidé budou požadovat náš čas a energii, kterou si bedlivě střežíme (jak mají ve zvyku lidé typu E5), nebudeme dostatečně vnímaví, abychom skutečně slyšeli, co nám druzí říkají. Budeme vnímat skrze svůj filtr.
Často se s tímto jevem setkávám v párové terapii, kdy se i dlouholetí partneři stále neslyší a nerozumí si. Přou se o to, kdo má pravdu (metaforicky řečeno, zda je svět modrý nebo červený). Jsme tak navyklí dívat se na svět ze svého úhlu pohledu, že zapomínáme, že to není celá realita (místo 360⁰ vidíme jen 40⁰).

Mapa není skutečnost

V obtížnější krajině se bez mapy či kompasu ztratíme. Snažíme-li se pochopit něco tak obsáhlého, jako lidské nitro, je užitečné mít něco, podle čeho se můžeme orientovat.

Enneagram nám pomáhá poznat náš typ, abychom lépe rozuměli nejen sobě, ale i druhým lidem. Nikoho neumisťujeme do škatulky, ale spíše popisujeme škatulku, ve které už jsme. Lidé jsou různí. Nemá cenu bříze vyčítat, že nemá jehličky. Bříza zůstane břízou, i když si smrk přeje něco jiného. Když druhého neměním, ale chápu, otevírá se prostor pro kvalitnější formu vzájemných vztahů.

Poznat svůj ennea-typ je uvědomění místa, kde se nacházíme. Není to však konečná (byť se zde spousta lidí zastaví). Nejde o to si alibisticky říkat, že jsem takový, protože jsem typ XY, ale podniknout kroky ke změně. Enneagram kromě horizontální roviny popisu typů osobnosti nabízí i vertikální linii možností rozvoje, nástroje uvolnění z hluboce zakořeněných návyků, směr k větší kvalitě života.

Rozdíly mezi lidmi se projevují především odlišným zaměřením pozornosti. Skutečnost, že můžeme pozorovat své myšlenkové a emoční návyky, pomáhá tyto návyky změnit tak, aby byly méně nutkavé a automatické. Můžeme tak rozšířit svoje možnosti a pohled (jakoby jsme si sundali koňské klapky z očí), stát se více vědomomými, empatickými a svobodnými. Jak konkrétně na to však přesahuje možnosti tohoto článku.

Na závěr bych rád dodal, že je velmi těžké uchopit podstatu systému z knihy. Ennea-typ se projevuje nejen slovy, ale i hlasem, držením těla, mimikou, pohyby, tempem řeči aj. Jen v živém a každodenním procesu sebereflexe vlastních motivů, prožívání a jednání je možno nalézt transformativní hodnotu, kterou systém enneagramu disponuje. Psaný popis jednotlivých typů, jakkoliv přesný, nemůže nahradit vlastní zkušenost, onen zážitek rozdílnosti a přesto podobnosti.

Chcete vědět, jaký jste ennea-typ?

Absolvujte individuální typizační rozhovor!

Doporučená literatura:
Almaas, A. H. (1998). Facets of unity – the Enneagram of Holy ideas. Boston: Shambala
Publications
Daniels, D., Price, V. (2002). Základní enneagram. Praha: Synergie
Naranjo, C. (1994). Character and neurosis: an integrative view. Nevada city: Gateways
Palmer, H. (2000). Velká kniha o enneagramu. Praha: Synergie
Riso, D. R., Hudson, R. (1999). The wisdom of enneagram. New York: Bantam Books

Vyšlo též v magazínu Psychologie a tištěné podobě časopisu Jóga dnes (zima 2011).

Kolikrát jsme se rozhodli k pravidelnému cvičení, změně stravy, meditaci? Jsme v kruhu: ke změně zvyku potřebujeme volnou energii, kterou nemáme. Naučte se ji získat a chytře s ní hospodařit.

Zkuste malý experiment: zaměřte se na vše, co se odehrálo od vašeho dnešního probuzení až po tento okamžik. Můžete vidět vaše tělo, jak vykonávalo všechny pohyby nutné k tomu, abyste zde nyní seděli.

To je vnější pohled. Na co jste však mysleli? Na úkoly, které vás čekají? Jak vyřešit nepohodu z včerejšího rozhovoru? Kam pojedete na víkend? Ačkoliv si vaše tělo mohlo třeba čistit zuby, vy jste byli na míle daleko. Neboť platí, že kam jde pozornost, tam je energie – tam se odehrává náš život.

Kam investujeme?

Vše, co děláme, vyžaduje energii – ať chceme jet na kole, změnit starý protivný zvyk nebo vstát z postele. Každý máme určité množství energie. Záleží na nás, zda ji posilujeme nebo oslabujeme.

Je to jako s naší planetou. Dlouho se zdálo, že její zdroje jsou nevyčerpatelné. A tak jsme užívali nashromážděnou energii rychleji, než se stihla obnovovat. Už víme, že jde o krátkozraké řešení.

S životní energií však zacházíme podobně – čerpáme a těžíme z toho, co jsme dostali. Naše zásoby se ztenčují. Navíc je většinou investujeme zcela nekonstruktivně (souzení sebe i druhých, destruktivní hádky, nadměrné sledování televize apod.).

Mnohé původní kultury hovoří o osobní síle jako o množství energie, kterou máme volně k dispozici. Přirovnáme-li energii k penězům, jsme v situaci, kdy všechnu naši hotovost máme investovanou v projektech různého stupně výhodnosti. Osobní síla znamená mít peníze bezprostředně dostupné, abychom je mohli využít k našemu prospěchu.

„Energy flow“ – jak získat volnou energii?

1. Zvýšení energetického příjmu – cesta zdánlivě nejjednodušší, v praxi však nejobtížnější. Kolikrát jsme se rozhodli k pravidelnému cvičení, změně stravy, meditaci? Jsme v kruhu: ke změně zvyku potřebujeme volnou energii, kterou nemáme. Všechnu jsme již rozdělili do navyklého a zautomatizovaného způsobu fungování.

2. Úspora energie – výhodnější způsob, jak na ekonomické, tak psychologické rovině. Je jednodušší si něco nekoupit než více vydělat. Abychom věděli, kde ušetřit, je dobré mít jasno, jak jsme svou energii rozdělili.

Můžete si udělat tzv. Inventář prospěšných a neprospěšných investic: které činnosti a interakce vám energii dávají a které berou?

Při plánování změny nezačínejte velkými kroky (dnes přestanu kouřit, křičet atd.). Spíše jen zkuste něco udělat jinak, např.

• spěcháte-li, uvolněte se. Nepřijdete o nic dříve, když se budete stresovat a v hlavě si přehrávat negativní scénáře. Rychlá chůze je na místě, ale svou pozorností zůstávejte tady a teď. Dynamická chůze je navíc velmi energetizující.

• v průběhu dne se zastavte a třikrát vědomě vydechněte napětí a nadechněte klid.

• uvědomte si, do jaké běžné činnosti vkládáte více energie, než je potřeba. Poté zkuste udělat to stejné s minimem úsilí

3. Střádání – Energie plodí energii. Vytváříte-li v sobě prostor pro nevyužitou energii, osobní síla narůstá. Postupně, ale stabilně tak rozšiřujeme svou kapacitu tvořivě zacházet se životem a jeho směřováním.

„Nech to plynout“

Paradoxem je, že čím víc se snažíme změnit, tím větší vzniká rozdíl mezi realitou místa, kde jsme a naší zidealizovanou představou.

Navíc vydáváme množství energie, abychom udrželi vše, co se nám nehodí do krámu, pod zámkem v temnotě sklepa.

Pokud si však dovolíme být plně tím, kým jsme právě teď, změna a růst se dostaví jako přirozené vyústění takového kontaktu.

Uvědomění a přijetí osvobozuje naši energii vázanou v nefunkčních vzorcích myšlení a chování. Směr řeky našeho života můžeme určovat pomocí vědomého záměru, ale samotný tok nechejme s důvěrou volně proudit.

Nebudeme-li se sebou bojovat, budeme mít více volné energie a možností, kam ji investovat, aby to pro nás bylo dobré a životadárné.

“Musíme být ochotni zbavit se života, který jsme plánovali, abychom mohli mít život, který na nás čeká.”

Joseph Campbell

Literatura:
Mackewn, J. (2004). Gestalt psychoterapie. Praha: Portál
Sanchez, V. (2004). Učení Dona Carlose. Praha: Pragma

Vyšlo také v magazínu Psychologie.

Vzpomeňte si, kdy jste se naposledy s někým pohádali. Přestaňte na chvíli číst a opravdu si uvědomte, co jste prožívali. Většina lidí je schopna říct, že to bylo nepříjemné. Již se jim nedaří popsat, co se s nimi dělo na mentální, emoční a tělesné rovině. Důvody vidím minimálně dva:

• jsme tak zaměřeni na vnější svět, že se prostě zapomínáme dívat dovnitř. Nejsme zvyklí uvědomovat si a popisovat naše vnitřní procesy. Nikdo nás to neučil. Nevidíme důvod a zisk v podobném počínání.
• jsme do takové míry zahlceni silnými emocemi a odpovídajícími tělesnými reakcemi, že nám nezbývá než se jimi nechávat unášet. Někteří odborníci mluví o emočním únosu. (Jacobs-Stewart, 2003) Ačkoliv máme pocit, že jsme v podobných situacích bezmocní, ověřená zkušenost ukazuje, že tomu tak není.

Automat naší přirozenosti

Co určuje průběh a mnohdy i výsledek konfliktu není obsah (o čem se dohadujeme), ale především naše tělesné a emoční reakce, které jsou staré jako lidstvo samo. Změnily se jen vnější podmínky. Už nás neohrožuje tygr (většinou), ale např. kritika, tlak, nedostatek času nebo – jak říkával Werich – srážka s blbcem.

Jde v podstatě o instinktivní stresovou reakci. Řízení našeho jednání přebírají vývojově starší mozková centra, jež způsobují velmi rychlou biochemickou změnu. Potřebujeme okamžitě jednat, ne obdivovat tygrovy pruhy či dumat nad tím, co budeme večeřet. Útočíme, utíkáme nebo hrajeme mrtvého brouka. Dříve fyzicky, nyní mnohem více verbálně a symbolicky. Jednáme, nepřemýšlíme.

Pokud si něco neuvědomuji, nemohu to změnit…

Dlouhodobé výzkumy ukazují, že míra spokojenosti v životě závisí na úrovni emoční inteligence (spíše než na výši IQ). Jejím základním kamenem a nezbytným předpokladem je sebeuvědomění.

Můžete mít vliv na to, co cítíte a co si myslíte? Nebo jste chyceni v předpokladu, že myšlenky a pocity se vám dějí a vy s tím nemůžete nic dělat?

Jsme řízeni naší přirozeností a návyky, které jsme si vytvořili. Současně máme tvořivé vědomí a schopnost se učit. Potřebujeme nový prvek do našich vztahů, který pomáhá vzájemnému pochopení. Tímto katalyzátorem je právě vědomá pozornost.

Co můžeme dělat?

Abychom mohli s druhým konstruktivně komunikovat, potřebujeme jasnou mysl a klidné srdce. Což v momentě, kdy se cítíme ohroženi, rozhodně nemáme.

Prvním krokem je tedy uvědomit si:

• jaká je reakce mého těla (napětí, stažení, energetizace, změna pozice apod.)
• co cítím (např. zlost, strach, smutek aj.)
• jaké mám myšlenky („to snad není možné; to jsi celý ty; ty prostě musíš mít pravdu; jsem takový chudák; vůbec to nemá cenu“ apod.)

Znamená to se zastavit (ono pomyslné STOP) a tím na chvíli vystoupit z proudu automatické reakce.
Potřebujeme však udělat ještě jeden (a možná nejdůležitější) krok: rozhodnout se, že tentokrát půjdeme jinou než vyšlapanou cestou svého návyku.
Jako podporu můžeme využít zdroje, který je nám vždy dostupný: dech. Proč zrovna on? Můžeme ho ovládat vůlí a má přímý vliv na naše tělesné a emoční prožívání. Je neutrální, bez obsahu, vždy v přítomnosti. Navíc zaměříme-li pozornost na své dýchání, aktivujeme mozkovou oblast, která pomáhá zklidnit a zpracovat naše emoce. (Goleman, 2002)

Zkuste si to – místo obvyklého chování (vyjeté koleje návyku) věnujte plnou pozornost svému dechu. Místo obviňování, obhajování či křiku si říkejte: „Nadechuji, vydechuji.“ Opravdu vnímejte. Dýchání se postupně prohloubí a zpomalí – a vy se zklidníte.

Jde o postup, který transformuje instinktivní stresovou reakci. Kromě zastavení, vědomí a přítomnosti potřebujete ještě akceptovat, že cítíte, co cítíte. Přijetí nemusí znamenat souhlas. Je to prosté přitakání místu, kde se právě nacházíte. Pokud totiž své pocity odmítáme, máme tendenci je vytěsnit. A co potlačujeme, to nás tlačí.

Není to lehká cesta. Je mnohem snadnější poslat druhého do patřičných míst či se utvrdit v pozici oběti než převzít odpovědnost za své prožívání a chování. Zisk však může být obrovský: vědomí, že můžeme ovlivnit své prožívání i reakce a přispět ke smysluplnější komunikaci. Darujeme tak druhým i sami sobě možnost opravdového setkání a radostnějšího života.

Použitá literatura:
Jacobs-Stewart, T. (2003). Zapomeňte na vyjeté koleje a vyšlapte si nové cesty. Praha: Metafora
Goleman, D. (2002). Emoční inteligence. Praha: Columbus

Vyšlo také v magazínu Psychologie.

Všichni to známe: hádky, kde jádro je jinde než pudl, o kterého se přeme. Reakce na reakce. Tys mi ublížil, ty za to můžeš. Já ne, to přece ty, kdybys nebyla taková, choval bych se jinak. Takže jsem zase já ta špatná? Odcházení, křik, pláč, vyjádřené či zadržované naštvání. Ve své praxi často vidím, jak si lidi přehazují horkou bramboru, pytlík s nápisem Vina. Nikdo z nás se nechce cítit špatně. Máme pocit, že druhý může za to, jak se cítíme. A tak se motáme v kruzích a postupně se více vzdalujeme tomu, o co ve skutečnosti jde.

Z čeho vznikají konflikty?

Příčin je samozřejmě tolik, kolik je lidí. Přesto mají něco společného. Často jde o ohrožení našich potřeb. Kdy ztrácíme vliv a kontrolu nad situací, máme pocit, že nás druhý odsuzuje a nepřijímá, kdy přicházíme o hodnotu. Kdy máme pocit, že máme nárok na to, aby se druhý choval, jak si přejeme. Kdy jsme skálopevně přesvědčeni o své pravdě, hádáme se o to, co kdo řekl a jak to ve skutečnosti bylo. Znáte to? Věty typu „já si tě příště nahraju a pak uvidíme, kdo měl pravdu“. Místo toho, abychom si položili zásadní otázku: chci mít pravdu nebo chci být šťastný?

Je neřešení řešením?

Viděl jsem mnoho lidí, kteří se obtížnému a potenciálně konfliktnímu tématu raději vyhnou, než aby mu čelili. Ano, zdánlivě jde o řešení, minimálně o uklidnění situace. Mnohdy však zůstane u napjatého ticha a tíže. Nevyřčené a nevyřešené konflikty pak otravují atmosféru vztahu svými tlejícími výpary.
Mnohokrát sem viděl, jak spolu lidé přestávají mluvit o tom, co cítí, jak se spolu mají, co potřebují apod. Předávají si sice informace o tom, kdo vyzvedne dítě ze školky, kdo nakoupí a kam pojedou na dovolenou, ale tím jejich vzájemné sdílení končí. Jaké je pak jejich překvapení, když si jeden z partnerů najde někoho jiného. „Jak je to možné,“ říkají, „když jsme přece měli takový harmonický vztah?“

Absence třecích ploch totiž může, ale nemusí vypovídat o spokojeném soužití. Že na sebe lidé nekřičí, ještě neznamená, že se nezlobí.

Možná jste se už setkali s pojmem pasivní agrese – své emoce nevyjádříme napřímo, ale držíme je v sobě. Navenek můžeme působit klidně, ale vevnitř to vře. Místo konfrontace mlčíme nebo si něco trousíme pod fousy. Odcházíme nebo děláme, že se nic neděje. Mnohdy však podobné chování přinese více nepohody než projasněný konflikt.

Co nám mohou konflikty dát?

Vzpomeňte si, jaký je vzduch po bouřce. Čerstvý, plný života a svěžesti. Dusno, které nás sráželo k zemi, je rázem pryč. Z listů stromů odkapává voda, čistí zbytky nánosů, které se nějaký čas tvořily. Cyklus obnovy je dokončen a může začít nanovo. Samozřejmě, že někdy se strom vyvrátí příliš silným větrem. Blesk spálí. Proces tvoření v sobě vždy nese prvky destrukce.

Použijeme-li tuto metaforu na naše hádky, můžeme vidět jejich potenciál, ale i nebezpečí. Neobhajuji zde hádání se beze smyslu. Dát však bezpečný a konstruktivní průchod emocím, aby se prostor našeho vztahu mohl vyčistit, to je něco jiného. Chce to odvahu být pravdiví, stát sami za sebou. Mluvit ze srdce, bez kliček, napřímo.

Sdělit, co, opravdu slyšíme, vidíme a cítíme. Co potřebujeme. Učíme se tak respektu nejen k druhým, ale i k sobě. Oceňujeme naši odlišnost při současném hledání způsobů, jak spolu být i přes naše rozdíly. Nebo právě kvůli nim.

Článek vyšel také v magazínu Psychologie.

Připomeňme si, že styl řeči vypovídá o specifickém způsobu verbální komunikace, řeč těla a jeho projevy obrázek doplňuje o neverbální signály. Slepá místa jsou oblasti, které máme tendenci nevidět či přehlížet, ale které druzí mohou vnímat. Zkreslující filtry vnímání jsou brýle, kterými se díváme na svět, zaměření pozornosti na specifické oblasti a témata, která jsou pro náš typ osobnosti důležitá.

Ennea – typ 1

Styl řeči: precizní, přímý, výstižný a detailní. Často sdílí myšlenky spojené s úkoly a tím, co je třeba udělat. Hojně používá slov jako „mělo by, muset, správně/špatně“. Tělesné projevy: vzpřímený postoj, napjaté svaly, oči zaměřené (ve smyslu soustředěné). Oblečení dobře sladěné, uhlazené a vyžehlené. Slepá místa: kritičtí, netrpěliví, zlostní; držící se pevně svých názorů. Zkreslující filtry: pocit, že je druzí kritizují; zaujetí svými myšlenkami; zda se druzí chovají správně a odpovědně.

Ennea-typ 2

Styl řeči: klade otázky, uděluje komplimenty, soustředí se na obsah toho, co druhý říká. Málo mluví o sobě. Jemný/měkký tón hlasu. Tělesné projevy: usmívající se, pohodoví; uvolněný výraz tváře, pohyb těla je otevřený, elegantní. Když jsou nervózní, může se objevit svraštěné čelo/obočí. Slepá místa: za jejich štědrostí, ochotou pomoci a dáváním pozornosti se mohou skrývat skryté záměry (např. získání pozornosti, pomohu, abych získal). Když o druhého ztratí zájem, jsou schopni vztah náhle utnout, ukončit. Zkreslující filtry: zda je druzí mají rádi a zda oni mají rády druhé; zda chtějí druhému pomoci; míra vlivu a důležitosti, kterou pro ně ona osoba má; zda cítí, že ona osoba plánuje uškodit někomu, koho chtějí chránit.

Ennea-typ 3

Styl řeči: jasný, efektivní, logický a dobře koncipovaný, rychlý. Vyhýbají se tématům, o kterých nemají dost informací a oblastem, které na ně hází špatné světlo. Používají konkrétních příkladů a jsou netrpěliví, když je konverzace příliš dlouhá a nevede k výsledkům. Tělesné projevy: dobře zformovaní, vypadají, že si věří. Jejich akce mohou vypadat, že jsou „na efekt“; pravidelně se rozhlíží, aby si ověřili, jaké na ně mají druzí reakce (potřeba držet si dobrou image). Slepá místa: jsou netrpěliví, když druhé vnímají jako neschopné; vyhýbají se diskuzi o vlastních selháních a neúspěších; vypadají, jakoby chvátali a druhé opomíjeli v cestě za cílem; díky tomu mohou být úseční a strozí, neupřímní. Zkreslující filtry: zda budou vypadat dobře ve světle komunikovaných informací a zda informace (ne)narušují dosahování jejich cíle.

Ennea-typ 4

Styl řeči: často používají slova jako „já, moje“, mluví o sobě a o emocích; sdílí osobní příběhy a ptají se osobní otázky, svá slova volí rozvážně. Tělesné projevy: intenzivní; vypadají, jako by se soustředili dovnitř a analyzovali slova, která říkají. Vyzařují touhu, aby jim druzí věnovali nerozdělenou pozornost (pohledy očí, která často působí „vlhce“ nebo smutně). Slepá místa: mají tendenci konverzaci stahovat zpátky na sebe a k sobě; mají potřebu zcela dokončit rozhovor, i když už druhá osoba nechce; mohou působit dramaticky a „naaranžovaně“. Zkreslující filtry: být odmítnutý, přehlížený či znevážený; nepřejí si působit nedokonale až vadně; být nepochopený.

Ennea-typ 5

Styl řeči: mluví stručně nebo v dlouhých proslovech; vysoce selektivní výběr slov; omezené sdílení osobních informací; sdílí raději myšlenky a ideje než pocity. Tělesné projevy: vyjadřují myšlenky s omezeným emočním obsahem; působí rezervovaně a kontrolovaně, někdy až s projevy „neživosti“, ztuhlosti. Slepá místa: omezené projevování vřelosti, působí vzdáleně a samotářsky. Mohou také příliš mluvit a ztratit posluchače nebo naopak použít málo slov a být tak druhými nepochopeni. Mohou působit povýšeně či blahosklonně, elitářsky. Zkreslující filtry: požadavky a očekávání; pocit neadekvátnosti; zahlcující emoce od druhé osoby; důvěra v druhého, že udrží důvěrnost a soukromí; fyzická blízkost, kterou vnímají jako příliš blízkou.

Ennea-typ 6

Styl řeči: začínají s analytickými komentáři; střídají staženou, váhavou řeč se smělou a sebejistou; často diskutují o starostech, obavách a variantách „co-kdyby“. Tělesné projevy: oči mohou být smělé a přímé; působí vřele, angažovaně a empaticky. Na druhou stranu mohou oči kmitat zleva doprava, jakoby skenovaly (ne)bezpečí, obavy zračící se ve tváři; lze vidět rychlou neverbální reakci na vnímané ohrožení. Slepá místa: negativní scénáře vnímají druzí jako negativismus, pesimismus a nastavení „nemohu“. Pochyby o sobě a starosti mohou způsobit, že lidé zvažují kompetentnost lidí typu 6. Tyto obavy se mohou pokoušet maskovat, ale přesto jsou pro druhé viditelné. Zkreslující filtry: zda použití autority druhých lidí je patřičné nebo ne; projekce vlastních myšlenek a pocitů do druhých lidí; témata spojená s důvěrou v druhého.

Ennea-typ 7

Styl řeči: rychlý a spontánní, někdy až hektický; povídají zajímavé příběhy, přeskakují z tématu na téma, asociativní. Vyhýbají se negativním tématům, které se jich osobně týkají; pozitivně zarámují negativní informaci. Tělesné projevy: smějící se, jasné oči; když jsou naštvaní, mají ostrý tón hlasu. Živá a hojná gestikulace a mimika. Když mluví, mají tendenci se pohybovat, chodit. Těkavost. Slepá místa: nemuseli vstřebat všechny informace, o kterých si myslí, že je mistrně zvládli. Obtížně vidí, že jejich vlastní chování způsobuje, že je druzí berou méně vážně. Stálé změny v tématech, myšlenkách a vzrušený pohyb těla může na druhé působit rušivě. Zkreslující filtry: snižování jejich kompetence; myslí si, že ví, co druhý chce říct a tak přestanou poslouchat. Možnost omezení týkající se jich samých. Být dotlačeni do dlouhodobých závazků, které nechtějí.

Ennea-typ 8

Styl řeči: výrazný a autoritativní; velké ideje a strategie k jejich dosažení; výroky slouží ke kontrole a strukturování situace; často zvyšují intenzitu své řeči, dokud nedostanou pro ně srozumitelnou jasnou odpověď od druhého. Zlost mohou vyjadřovat bezprostředně a napřímo. Když jsou obviněni, obviňují druhé. Tělesné projevy: vyzařují silnou tělesnou přítomnost, i když jsou potichu. Modulují tón hlasu, aby dosáhli maximálního dopadu. Neverbální signály jsou intenzivní a jasně viditelné. Slepá místa: většina lidí (nejen ti ustrašení) se jich obává. Jejich energie je mnohem silnější než si uvědomují a to dokonce, i když se drží zpátky (šlapou na brzdu). Nevidí, že ne každý je schopen uchopit „větší obraz“ tak rychle, jak to jde Osmičkám. Jejich citlivost se ukazuje ve chvílích, kdy si jí nejsou vědomi. Zkreslující filtry: chránění těch, o kterých si myslí, že ochranu opravdu potřebují; slabosti druhých; kontrola, pravdivost; být obviněn.

Ennea-typ 9

Styl řeči: podávají detailní informace, po kouskách (v oddělených sekvencích); dávají si záležet na férovosti a nabízí všechny úhly pohledu a stran; mohou říct ano, ale myslí „ne“ resp. „ano, slyším tě, ale ještě nevím, zda budu souhlasit“. Používají přitakávající slova jako „ano“ a „hm-hm“. Tělesné projevy: ležérní a relaxovaný, usmívající se; málo ukazují silné emoce, zvláště ty negativní; více než celé tělo je v pohybu mimika obličeje. Slepá místa: prodlužovaná vysvětlování, která u posluchačů způsobí ztrátu zájmu; poskytují různorodé úhly pohledu, což negativně působí na míru jejich vlivu a možná i důvěryhodnosti. Nedaří se jim druhé seznámit s tím, co opravdu chtějí.
Zkreslující filtry: požadavky na ně kladené, aby něco změnili či udělali. Být kritizovaný, ignorovaný, shozený. Že někdo bude mít opačný názor než oni (strach z konfliktu); možnost, že zlost druhého bude směřována přímo na ně.

Použitá literatura a inspirace:
Lapid-Bogda, G. (2004). Bringing out the best of ourselves at work – How to use the Enneagram system for success. The McGraw-Hill
Palmer, H. (2000). Velká kniha o ennegramu. Praha: Synergie
Vlastní pozorování

Teoreticky můžeme mít teorii komunikace v malíčku. Můžeme znát techniky aktivního naslouchání typu parafrázování a zrcadlení (opakujeme přesně to, co jsme právě slyšeli). Přesto často nerozumíme podstatě sdělení. Každý z nás je totiž omezen svým typickým pohledem na sebe, na svět a na druhé. Pro každého z nás je důležité něco jiného. Ve své podstatě nasloucháme selektivně, v souladu s naším navyklým pohledem (o kterém si myslíme, že je objektivní).

Obecný styl řeči

Každý z nás se zaměřuje na oblasti a témata, jež jsou pro něj zajímavé či něčím důležité – obsah. Pro dorozumění je však důležitější způsob, jakým mluvíme – styl. A i když se někdy náš způsob vyjadřování mění se situací, přesto je nám vlastní určitý způsob, jak mluvíme. Někteří lidé jdou rovnou k jádru věci bez ohledu na následky, jiní mluví pomalu s ohledem na to, co si o nich druzí myslí. Někdo mluví jako když másla ukrajuje, zatímco jiný jako když rachotí kulomet. Někteří lidé povídají dlouhé příběhy bez konce a začátku, zatímco jiní se zaměřují na jasný a definovatelný cíl. Někdo se zaměřuje především na myšlenky, ideje, plány a názory, jiný zase hlavně na emoce a vztahy. A někteří lidé nemluví skoro vůbec.

Mluvíme, i když nemluvíme

Většinou si neuvědomujeme, že naše tělo o nás sděluje mnohem více než slova a tón. Stejně jako si většinou neuvědomujeme, že a jak dýcháme (byť se za den nadechneme cca 20.000x!). Možná to vypovídá o obecné tendenci naší kultury oddělovat mysl od těla a tělo samotné vnímat jako pouhý nástroj k dosažení cílů.
Pokud se setkáme s neverbálním sdělením, které není v souladu s verbálním, je pravděpodobnost, že uvěříme neverbálnímu signálu, pětkrát větší! Některé studie říkají, že samotná neverbální komunikace má na dorozumění mezi lidmi vliv alespoň 55%. Dáme-li dohromady řeč těla a náš obecný styl řeči včetně tónu (nejde o to, co říkáme, ale jak to říkáme), jsme na 90%.
Z čeho si uděláme první dojem o člověku? Často ten druhý ani nestihne promluvit a už na něj máme hotový názor. Může být zajímavé sledovat, jak každý z nás působí, máme-li nějaký dominantní způsob, jakým naše tělo mluví – někoho je hned plná místnost, někdo přihlíží skoro neviděn, jiný se stále usmívá…

Může být důležité zaměřit pozornost na tyto (často přehlížené) signály, abychom lépe rozjměli nejen druhým, ale i sami sobě.

Slepá místa

Aby situace byla ještě komplikovanější, vstupují do hry další faktory. Slepá místa v sobě obsahují informace, které nám nejsou zjevné, ale které druzí lidé vnímají velmi jasně. Stalo se vám například někdy, že vás někdo upozornil na to, že např. často děláte hmm, používáte slovíčko „ne“, mluvíte o sobě ve 3. osobě jako o „člověku“ (místo „já chci“ říkáte „člověk chce“)? Nebo jste si uvědomili, jaké tělové vzorce máte tendenci nevědomě používat (zkřížené ruce či nohy, podpírání brady, vyhýbání pohledu do očí, shrbení aj.)? Takových slepých míst máme v sobě víc. Zjištění o sobě nemusí být vždy příjemná, přesto se vyplatí. Neboť co neznáme, nemůžeme změnit.

Zkreslující filtry vnímání

Můžeme si je lehce představit jako brýle, které má každý z nás nasazené. Když máte modré brýle, svět je modrý. Potíže nastávají, když člověk, s kterým se snažíte domluvit, má brýle červené. Vidíte zcela jiný svět. Tyto filtry zkreslují a mění vše, co říkáme my nebo druzí. Jsou souhrnem nevědomých domněnek a předpokladů, že druzí fungují podobně jako my.
Často odpovídají našemu dominantnímu ennea-stylu. Zaměřujeme–li se např. primárně na to, zda se druzí cítí dobře (jak typicky dělají lidé používající styl 9) nebo na to, zda po nás lidé budou požadovat náš čas a energii, kterou si bedlivě střežíme (jak mají ve zvyku lidé typu E5), nebudeme dostatečně vnímaví, abychom skutečně slyšeli, co nám druzí říkají. Budeme vnímat skrze svůj filtr. Často se s tímto jevem setkávám v párové terapii, kdy se i dlouholetí partneři stále neslyší a nerozumí si. Přou se o to, kdo má pravdu (metaforicky řečeno, zdaje svět modrý nebo červený). Jsme tak navyklí dívat se na svět ze svého úhlu pohledu, že zapomínáme, že to není celá realita (místo 360⁰ vidíme jen 40⁰).

Styl komunikace a jak je ovlivněn typem naší osobnosti…

Příště se zaměříme na konkrétní popis 9 základních stylů komunikace, které vychází z návyků našeho typu osobnosti. Každý ennea-typ má totiž specifickou řeč těla, styl mluvy, slepá místa a filtry, které zkreslují smysl a zprávu, kterou vysílá jeden člověk k druhému. Pokud známe či najdeme způsob, který dominantně používáme, jsme na dobré cestě zefektivnit naši komunikaci, tj. dosáhnout lepšího porozumění toho, co chceme říct i to, jak je nám rozuměno.

Použitá literatura:
Hayesová, N. (2011). Základy sociální psychologie. Praha: Portál
Lapid-Bogda, G. (2004). Bringing out the best of ourselves at work – How to use the Enneagram system for success. The McGraw-Hill

Vhodné zejména pro lidi, kteří mají rádi návody a konkrétní postupy, které fungují za každé situace. Vhodné také pro analyticky smýšlející muže.

Nevýhodou je (jako u všech návodů) jistá nepraktičnost a schématičnost, autorům je též vytýkána obtížná dohledatelnost problémů. Než totiž najdete řešení na vzniklou situaci, jste konfrontovaní se situací novou, někdy zcela opačnou.

Nutno podotknout, že k vydání je připravena i verze pro ženy s názvem “Jak porozumět chlapům”. Dle některých odhadů to bude čtivo obsáhlejší než právě vydaný manuál.