O krizích a jak se s nimi vyrovnat bylo už napsáno dost, mnohdy zkušenými a moudrými lidmi. Jelikož se však v osobním i profesním životě často potkávám se situacemi jako je odchod partnera, zjištění nevěry, potrat aj., dovolím si na toto téma krátkou úvahu.

Nepochybuji, že existuje široké spektrum životních situací, lišících se co do šíře, délky, hloubky a intenzity. To však nijak nezlehčuje tíhu a vážnost chvil, které jsou pro nás osobně velmi náročné.  Bolest je bolest a ztráta je ztráta, přestože rozumově chápeme, že „se stávají horší věci“. Je dobré vzít vážně a s plným dopadem vše, co se nám děje, i když zrovna máme to štěstí, že nám někdo neustřelil půlku obličeje nebo nevypálil barák.

Svět je ve své podstatě nejistý. Naše přání, aby se věci dařily, je pochopitelné, ale nevychází plně z reality života. Utrpení a bolesti se nelze vyhnout, byť se o to můžeme pokoušet. Otřesy našich jistot jsou součástí životního cyklu: potkají se dvě planety a jsou zvědavé, jak se jim daří. “Ále”, řekne jedna. “není mi ňák dobře. Chytila jsem lidi.” “To znám”, odvětí ta druhá, “to brzy přejde.”

Uvolnění do nejistoty jako cesta k opravdovosti?

Naše utrpení nás kontaktuje s utrpením dalších lidí na planetě a dává jistou perspektivu a podporu. Otřesy, propady, ztráty. Bolest je univerzální. Vše se někdy někomu už stalo či děje právě teď, mění se jen kulisy.

Jedinou jistotou je změna. Učme se s ní žít a sžít. Obejmout ji. Vdechnout ji – a vydechnout soucit se sebou i se stavem věcí. S důvěrou odevzdat, co nemůžeme změnit. Po malých krůčcích přinášet do bolavých míst ANO, kde sídlí NE. Nic jiného nám totiž nezbývá.

Přijetí neznamená souhlas. Můžeme říci ANO a přesto svou situaci a prožívání měnit. Ale již z jiné pozice: z otevřenosti a odevzdání. Takže ačkoliv se velká část našeho já brání a vzpírá právě prožívané skutečnosti, můžeme v sobě hledat a nacházet kapacitu celý tento odpor a nepřijetí obejmout a akceptovat.

Jde o opačný proces než je nám přirozené. Samozřejmě se bolestivé konfrontaci či náročnému uvědomění nějakého stavu raději vyhneme. Někdy je to dokonce dočasně jediná možnost, jak přežít. Následovat by ale vždy mělo zpracování bolestivého zážitku, jinak tímto přístupem jednoznačně ztrácíme.

Vše, co potlačujeme, nás tlačí. Vše, čemu se vyhýbáme, nás jednou dožene. Existenci a přímému pohledu se nelze vyhnout, jde pouze tento pohled odvrátit a oddálit. A to je škoda a ztráta času.

“Let it go, let it flow”

Nejde přitom o lineární proces, ale spíše o spirálu. Jeden den jste plní optimismu a důvěry, že vše zvládnete, hned druhý se však hroutíte pod zátěží toho všeho. Smíření se míchá s popřením (nechci, abych cítil, co cítím; nechci, aby věci byly jak jsou), naštváním, pocitem bezmoci a bolestí. Dovolíme-li si plně otevřít lidské zkušenosti, zažijeme možná ještě hlubší pocity zmaru a beznaděje. Vydržíme-li však, můžeme hluboce prožít okamžiky čisté a jasné prázdnoty, ve které se můžeme uvolnit. Nechat starosti a strasti plynout dál v řece života, až zmizí za zatáčkou a my jsme volnější a (snad) i o kousek moudřejší.

Ztráty a bolesti nás prohlubují, stáváme se více skutečnými, v kontaktu s životem, jaký je a ne s naší představou o něm. Můžeme vidět, jak iluzorní jsou klišé o šťastném životě bez potu a slz.

Nikdo nám nesliboval, že život je jen pohádka s dobrým koncem. Dobré konce existují – ne vždycky, ale možná častěji, než bychom si pomysleli, když se nám svět zrovna zdá černý. Někdy i v situacích, ve kterých bychom se raději nikdy neocitli, můžeme najít něco pozitivního a získat cenné uvědomění a potřebnou duševní výživu. Jde však o výsledek procesu a odvracet se od tíže ve snaze „mít už to za sebou“ tento proces jen zpomaluje.

Je třeba dopadnout na dno, vyplakat se, než “všechny slzy vyschnou a všechny bolesti se utiší”. Nezvedat hlavu příliš rychle, ale také se příliš nehroutit pod váhou, sebelítostivě naříkat nad těžkým nákladem a udržovat se v trápení, i když už bychom se mohli začít léčit. Je to tak, jak to je. Každý má své břemeno zátěží. Lépe se nám však ponese s rovnou páteří, než když budeme skuhrat a cítit se jako oběť.

Učme se tedy plavat v řece nejistoty, abychom se neutopili. Používejme zdroje vnější i vnitřní opory, abychom se sice namočili, ale ve zdraví a v souladu s proudem směřovali tam, kam tato řeka vede. Není pak jedno, že nevíme, kde skončí?

Vyšlo též v magazínu Psychologie.

Lidé jsou jako stromy – rozmanití a různí, ale tato jejich pestrost má své podobnosti, které je možné popsat. Bříza v naší ulici je v každém listě i větvičce jedinečná, ale je si mnohem podobnější s břízou o ulici vedle než s jakýmkoli smrkem. Pojďme se tedy blížeji podívat na typologii, která se v poslední době stala velmi rozšířenou a oblíbenou.

Co je enneagram?

Jde o dynamickou typologii osobnosti, která popisuje devět odlišných vzorců prožívání, myšlení a jednání. Jde o komplexní model s mnoha rovinami, lze ho však jednoduše použít jako efektivní nástroj “psychologie všedního dne“. Poskytuje základ pro pochopení, proč se lidé chovají tak, jak se chovají. Je také hlubokou sondou do našich způsobů, jak naplňujeme své potřeby a jak reagujeme, když je naplněné nemáme. I první seznámení s ním nabízí možnost většího sebeuvědomění a poskytuje nástroje rozvoje osobnosti.

Slovo enneagram pochází z řeckého ennea (devět) a grammos (bod, ale také vzorec). Graficky je znázorněn devíticípou hvězdou v kruhu. Vrcholy této hvězdy představují 9 stylů, navyklých a zautomatizovaných způsobů, jak zacházíme se sebou i s druhými. Nejde přitom o 9 typů lidí, ale spíše o 9 způsobů vyrovnávání se světem. V každém člověku jsou obsaženy všechny tyto způsoby (symbolizováno kruhem), jeden však používáme více. Jako bychom byli diamant o 9 stranách, na jedné z těchto ploch však celý diamant stojí – náš ennea-styl.

Osobnost jako omezení?

Jádro osobnosti vzniká v prvních letech života. V tomto kontextu je osobnost (ennea-typ) souborem strategií, jak dosáhnout naplnění svých potřeb a jak reagovat na zážitek nedostatku a (emočního) zranění. Pokud byla nějaká strategie úspěšná, budeme ji opakovat, až se stane automatickou a neuvědomovanou. Stáváme se tak polospícími automaty. Chováme se i nadále tak, jak jsme se naučili v prvních letech života. Nereagujeme již z přítomného okamžiku, ale z minulých zkušeností. Mnohdy to vypadá, jako bychom nechali tříleté dítě, aby za nás dělalo zásadní životní rozhodnutí.

Když si zlomíme nohu, dáme ji do sádry. Omezíme pohyb, aby se zranění mohlo léčit. Pokud však sádru nikdy nesundáme, značně omezujeme možnosti naší končetiny a nedovolujeme přirozený růst.

Je svět modrý nebo červený?

Ennea-typ si lze také představit jako brýle, které má každý z nás nasazené. Když máte modré brýle, svět je modrý. Potíže nastávají, když člověk, s kterým se snažíte domluvit, má brýle červené. Vidíte zcela jiný svět. Tyto filtry zkreslují a mění vše, co říkáme my nebo druzí. Jsou souhrnem nevědomých domněnek a předpokladů, že druzí fungují podobně jako my. A i když se spolu snažíme komunikovat, často nerozumíme podstatě sdělení, nechápeme jak je možné, že druhý to vidí jinak.

Každý z nás je omezen svým typickým pohledem na sebe, na svět a na druhé. Pro každého z nás je důležité něco jiného. Ve své podstatě nasloucháme selektivně, v souladu s naším navyklým pohledem (o kterém si myslíme, že je objektivní).

Zaměřujeme–li se např. primárně na to, zda se druzí cítí dobře (jak typicky dělají lidé používající styl E9) nebo na to, zda po nás lidé budou požadovat náš čas a energii, kterou si bedlivě střežíme (jak mají ve zvyku lidé typu E5), nebudeme dostatečně vnímaví, abychom skutečně slyšeli, co nám druzí říkají. Budeme vnímat skrze svůj filtr.
Často se s tímto jevem setkávám v párové terapii, kdy se i dlouholetí partneři stále neslyší a nerozumí si. Přou se o to, kdo má pravdu (metaforicky řečeno, zda je svět modrý nebo červený). Jsme tak navyklí dívat se na svět ze svého úhlu pohledu, že zapomínáme, že to není celá realita (místo 360⁰ vidíme jen 40⁰).

Mapa není skutečnost

V obtížnější krajině se bez mapy či kompasu ztratíme. Snažíme-li se pochopit něco tak obsáhlého, jako lidské nitro, je užitečné mít něco, podle čeho se můžeme orientovat.

Enneagram nám pomáhá poznat náš typ, abychom lépe rozuměli nejen sobě, ale i druhým lidem. Nikoho neumisťujeme do škatulky, ale spíše popisujeme škatulku, ve které už jsme. Lidé jsou různí. Nemá cenu bříze vyčítat, že nemá jehličky. Bříza zůstane břízou, i když si smrk přeje něco jiného. Když druhého neměním, ale chápu, otevírá se prostor pro kvalitnější formu vzájemných vztahů.

Poznat svůj ennea-typ je uvědomění místa, kde se nacházíme. Není to však konečná (byť se zde spousta lidí zastaví). Nejde o to si alibisticky říkat, že jsem takový, protože jsem typ XY, ale podniknout kroky ke změně. Enneagram kromě horizontální roviny popisu typů osobnosti nabízí i vertikální linii možností rozvoje, nástroje uvolnění z hluboce zakořeněných návyků, směr k větší kvalitě života.

Rozdíly mezi lidmi se projevují především odlišným zaměřením pozornosti. Skutečnost, že můžeme pozorovat své myšlenkové a emoční návyky, pomáhá tyto návyky změnit tak, aby byly méně nutkavé a automatické. Můžeme tak rozšířit svoje možnosti a pohled (jakoby jsme si sundali koňské klapky z očí), stát se více vědomomými, empatickými a svobodnými. Jak konkrétně na to však přesahuje možnosti tohoto článku.

Na závěr bych rád dodal, že je velmi těžké uchopit podstatu systému z knihy. Ennea-typ se projevuje nejen slovy, ale i hlasem, držením těla, mimikou, pohyby, tempem řeči aj. Jen v živém a každodenním procesu sebereflexe vlastních motivů, prožívání a jednání je možno nalézt transformativní hodnotu, kterou systém enneagramu disponuje. Psaný popis jednotlivých typů, jakkoliv přesný, nemůže nahradit vlastní zkušenost, onen zážitek rozdílnosti a přesto podobnosti.

Chcete vědět, jaký jste ennea-typ?

Absolvujte individuální typizační rozhovor!

Doporučená literatura:
Almaas, A. H. (1998). Facets of unity – the Enneagram of Holy ideas. Boston: Shambala
Publications
Daniels, D., Price, V. (2002). Základní enneagram. Praha: Synergie
Naranjo, C. (1994). Character and neurosis: an integrative view. Nevada city: Gateways
Palmer, H. (2000). Velká kniha o enneagramu. Praha: Synergie
Riso, D. R., Hudson, R. (1999). The wisdom of enneagram. New York: Bantam Books

Vyšlo též v magazínu Psychologie a tištěné podobě časopisu Jóga dnes (zima 2011).

Kolikrát jsme se rozhodli k pravidelnému cvičení, změně stravy, meditaci? Jsme v kruhu: ke změně zvyku potřebujeme volnou energii, kterou nemáme. Naučte se ji získat a chytře s ní hospodařit.

Zkuste malý experiment: zaměřte se na vše, co se odehrálo od vašeho dnešního probuzení až po tento okamžik. Můžete vidět vaše tělo, jak vykonávalo všechny pohyby nutné k tomu, abyste zde nyní seděli.

To je vnější pohled. Na co jste však mysleli? Na úkoly, které vás čekají? Jak vyřešit nepohodu z včerejšího rozhovoru? Kam pojedete na víkend? Ačkoliv si vaše tělo mohlo třeba čistit zuby, vy jste byli na míle daleko. Neboť platí, že kam jde pozornost, tam je energie – tam se odehrává náš život.

Kam investujeme?

Vše, co děláme, vyžaduje energii – ať chceme jet na kole, změnit starý protivný zvyk nebo vstát z postele. Každý máme určité množství energie. Záleží na nás, zda ji posilujeme nebo oslabujeme.

Je to jako s naší planetou. Dlouho se zdálo, že její zdroje jsou nevyčerpatelné. A tak jsme užívali nashromážděnou energii rychleji, než se stihla obnovovat. Už víme, že jde o krátkozraké řešení.

S životní energií však zacházíme podobně – čerpáme a těžíme z toho, co jsme dostali. Naše zásoby se ztenčují. Navíc je většinou investujeme zcela nekonstruktivně (souzení sebe i druhých, destruktivní hádky, nadměrné sledování televize apod.).

Mnohé původní kultury hovoří o osobní síle jako o množství energie, kterou máme volně k dispozici. Přirovnáme-li energii k penězům, jsme v situaci, kdy všechnu naši hotovost máme investovanou v projektech různého stupně výhodnosti. Osobní síla znamená mít peníze bezprostředně dostupné, abychom je mohli využít k našemu prospěchu.

„Energy flow“ – jak získat volnou energii?

1. Zvýšení energetického příjmu – cesta zdánlivě nejjednodušší, v praxi však nejobtížnější. Kolikrát jsme se rozhodli k pravidelnému cvičení, změně stravy, meditaci? Jsme v kruhu: ke změně zvyku potřebujeme volnou energii, kterou nemáme. Všechnu jsme již rozdělili do navyklého a zautomatizovaného způsobu fungování.

2. Úspora energie – výhodnější způsob, jak na ekonomické, tak psychologické rovině. Je jednodušší si něco nekoupit než více vydělat. Abychom věděli, kde ušetřit, je dobré mít jasno, jak jsme svou energii rozdělili.

Můžete si udělat tzv. Inventář prospěšných a neprospěšných investic: které činnosti a interakce vám energii dávají a které berou?

Při plánování změny nezačínejte velkými kroky (dnes přestanu kouřit, křičet atd.). Spíše jen zkuste něco udělat jinak, např.

• spěcháte-li, uvolněte se. Nepřijdete o nic dříve, když se budete stresovat a v hlavě si přehrávat negativní scénáře. Rychlá chůze je na místě, ale svou pozorností zůstávejte tady a teď. Dynamická chůze je navíc velmi energetizující.

• v průběhu dne se zastavte a třikrát vědomě vydechněte napětí a nadechněte klid.

• uvědomte si, do jaké běžné činnosti vkládáte více energie, než je potřeba. Poté zkuste udělat to stejné s minimem úsilí

3. Střádání – Energie plodí energii. Vytváříte-li v sobě prostor pro nevyužitou energii, osobní síla narůstá. Postupně, ale stabilně tak rozšiřujeme svou kapacitu tvořivě zacházet se životem a jeho směřováním.

„Nech to plynout“

Paradoxem je, že čím víc se snažíme změnit, tím větší vzniká rozdíl mezi realitou místa, kde jsme a naší zidealizovanou představou.

Navíc vydáváme množství energie, abychom udrželi vše, co se nám nehodí do krámu, pod zámkem v temnotě sklepa.

Pokud si však dovolíme být plně tím, kým jsme právě teď, změna a růst se dostaví jako přirozené vyústění takového kontaktu.

Uvědomění a přijetí osvobozuje naši energii vázanou v nefunkčních vzorcích myšlení a chování. Směr řeky našeho života můžeme určovat pomocí vědomého záměru, ale samotný tok nechejme s důvěrou volně proudit.

Nebudeme-li se sebou bojovat, budeme mít více volné energie a možností, kam ji investovat, aby to pro nás bylo dobré a životadárné.

“Musíme být ochotni zbavit se života, který jsme plánovali, abychom mohli mít život, který na nás čeká.”

Joseph Campbell

Literatura:
Mackewn, J. (2004). Gestalt psychoterapie. Praha: Portál
Sanchez, V. (2004). Učení Dona Carlose. Praha: Pragma

Vyšlo také v magazínu Psychologie.

Vzpomeňte si, kdy jste se naposledy s někým pohádali. Přestaňte na chvíli číst a opravdu si uvědomte, co jste prožívali. Většina lidí je schopna říct, že to bylo nepříjemné. Již se jim nedaří popsat, co se s nimi dělo na mentální, emoční a tělesné rovině. Důvody vidím minimálně dva:

• jsme tak zaměřeni na vnější svět, že se prostě zapomínáme dívat dovnitř. Nejsme zvyklí uvědomovat si a popisovat naše vnitřní procesy. Nikdo nás to neučil. Nevidíme důvod a zisk v podobném počínání.
• jsme do takové míry zahlceni silnými emocemi a odpovídajícími tělesnými reakcemi, že nám nezbývá než se jimi nechávat unášet. Někteří odborníci mluví o emočním únosu. (Jacobs-Stewart, 2003) Ačkoliv máme pocit, že jsme v podobných situacích bezmocní, ověřená zkušenost ukazuje, že tomu tak není.

Automat naší přirozenosti

Co určuje průběh a mnohdy i výsledek konfliktu není obsah (o čem se dohadujeme), ale především naše tělesné a emoční reakce, které jsou staré jako lidstvo samo. Změnily se jen vnější podmínky. Už nás neohrožuje tygr (většinou), ale např. kritika, tlak, nedostatek času nebo – jak říkával Werich – srážka s blbcem.

Jde v podstatě o instinktivní stresovou reakci. Řízení našeho jednání přebírají vývojově starší mozková centra, jež způsobují velmi rychlou biochemickou změnu. Potřebujeme okamžitě jednat, ne obdivovat tygrovy pruhy či dumat nad tím, co budeme večeřet. Útočíme, utíkáme nebo hrajeme mrtvého brouka. Dříve fyzicky, nyní mnohem více verbálně a symbolicky. Jednáme, nepřemýšlíme.

Pokud si něco neuvědomuji, nemohu to změnit…

Dlouhodobé výzkumy ukazují, že míra spokojenosti v životě závisí na úrovni emoční inteligence (spíše než na výši IQ). Jejím základním kamenem a nezbytným předpokladem je sebeuvědomění.

Můžete mít vliv na to, co cítíte a co si myslíte? Nebo jste chyceni v předpokladu, že myšlenky a pocity se vám dějí a vy s tím nemůžete nic dělat?

Jsme řízeni naší přirozeností a návyky, které jsme si vytvořili. Současně máme tvořivé vědomí a schopnost se učit. Potřebujeme nový prvek do našich vztahů, který pomáhá vzájemnému pochopení. Tímto katalyzátorem je právě vědomá pozornost.

Co můžeme dělat?

Abychom mohli s druhým konstruktivně komunikovat, potřebujeme jasnou mysl a klidné srdce. Což v momentě, kdy se cítíme ohroženi, rozhodně nemáme.

Prvním krokem je tedy uvědomit si:

• jaká je reakce mého těla (napětí, stažení, energetizace, změna pozice apod.)
• co cítím (např. zlost, strach, smutek aj.)
• jaké mám myšlenky („to snad není možné; to jsi celý ty; ty prostě musíš mít pravdu; jsem takový chudák; vůbec to nemá cenu“ apod.)

Znamená to se zastavit (ono pomyslné STOP) a tím na chvíli vystoupit z proudu automatické reakce.
Potřebujeme však udělat ještě jeden (a možná nejdůležitější) krok: rozhodnout se, že tentokrát půjdeme jinou než vyšlapanou cestou svého návyku.
Jako podporu můžeme využít zdroje, který je nám vždy dostupný: dech. Proč zrovna on? Můžeme ho ovládat vůlí a má přímý vliv na naše tělesné a emoční prožívání. Je neutrální, bez obsahu, vždy v přítomnosti. Navíc zaměříme-li pozornost na své dýchání, aktivujeme mozkovou oblast, která pomáhá zklidnit a zpracovat naše emoce. (Goleman, 2002)

Zkuste si to – místo obvyklého chování (vyjeté koleje návyku) věnujte plnou pozornost svému dechu. Místo obviňování, obhajování či křiku si říkejte: „Nadechuji, vydechuji.“ Opravdu vnímejte. Dýchání se postupně prohloubí a zpomalí – a vy se zklidníte.

Jde o postup, který transformuje instinktivní stresovou reakci. Kromě zastavení, vědomí a přítomnosti potřebujete ještě akceptovat, že cítíte, co cítíte. Přijetí nemusí znamenat souhlas. Je to prosté přitakání místu, kde se právě nacházíte. Pokud totiž své pocity odmítáme, máme tendenci je vytěsnit. A co potlačujeme, to nás tlačí.

Není to lehká cesta. Je mnohem snadnější poslat druhého do patřičných míst či se utvrdit v pozici oběti než převzít odpovědnost za své prožívání a chování. Zisk však může být obrovský: vědomí, že můžeme ovlivnit své prožívání i reakce a přispět ke smysluplnější komunikaci. Darujeme tak druhým i sami sobě možnost opravdového setkání a radostnějšího života.

Použitá literatura:
Jacobs-Stewart, T. (2003). Zapomeňte na vyjeté koleje a vyšlapte si nové cesty. Praha: Metafora
Goleman, D. (2002). Emoční inteligence. Praha: Columbus

Vyšlo také v magazínu Psychologie.

Všichni to známe: hádky, kde jádro je jinde než pudl, o kterého se přeme. Reakce na reakce. Tys mi ublížil, ty za to můžeš. Já ne, to přece ty, kdybys nebyla taková, choval bych se jinak. Takže jsem zase já ta špatná? Odcházení, křik, pláč, vyjádřené či zadržované naštvání. Ve své praxi často vidím, jak si lidi přehazují horkou bramboru, pytlík s nápisem Vina. Nikdo z nás se nechce cítit špatně. Máme pocit, že druhý může za to, jak se cítíme. A tak se motáme v kruzích a postupně se více vzdalujeme tomu, o co ve skutečnosti jde.

Z čeho vznikají konflikty?

Příčin je samozřejmě tolik, kolik je lidí. Přesto mají něco společného. Často jde o ohrožení našich potřeb. Kdy ztrácíme vliv a kontrolu nad situací, máme pocit, že nás druhý odsuzuje a nepřijímá, kdy přicházíme o hodnotu. Kdy máme pocit, že máme nárok na to, aby se druhý choval, jak si přejeme. Kdy jsme skálopevně přesvědčeni o své pravdě, hádáme se o to, co kdo řekl a jak to ve skutečnosti bylo. Znáte to? Věty typu „já si tě příště nahraju a pak uvidíme, kdo měl pravdu“. Místo toho, abychom si položili zásadní otázku: chci mít pravdu nebo chci být šťastný?

Je neřešení řešením?

Viděl jsem mnoho lidí, kteří se obtížnému a potenciálně konfliktnímu tématu raději vyhnou, než aby mu čelili. Ano, zdánlivě jde o řešení, minimálně o uklidnění situace. Mnohdy však zůstane u napjatého ticha a tíže. Nevyřčené a nevyřešené konflikty pak otravují atmosféru vztahu svými tlejícími výpary.
Mnohokrát sem viděl, jak spolu lidé přestávají mluvit o tom, co cítí, jak se spolu mají, co potřebují apod. Předávají si sice informace o tom, kdo vyzvedne dítě ze školky, kdo nakoupí a kam pojedou na dovolenou, ale tím jejich vzájemné sdílení končí. Jaké je pak jejich překvapení, když si jeden z partnerů najde někoho jiného. „Jak je to možné,“ říkají, „když jsme přece měli takový harmonický vztah?“

Absence třecích ploch totiž může, ale nemusí vypovídat o spokojeném soužití. Že na sebe lidé nekřičí, ještě neznamená, že se nezlobí.

Možná jste se už setkali s pojmem pasivní agrese – své emoce nevyjádříme napřímo, ale držíme je v sobě. Navenek můžeme působit klidně, ale vevnitř to vře. Místo konfrontace mlčíme nebo si něco trousíme pod fousy. Odcházíme nebo děláme, že se nic neděje. Mnohdy však podobné chování přinese více nepohody než projasněný konflikt.

Co nám mohou konflikty dát?

Vzpomeňte si, jaký je vzduch po bouřce. Čerstvý, plný života a svěžesti. Dusno, které nás sráželo k zemi, je rázem pryč. Z listů stromů odkapává voda, čistí zbytky nánosů, které se nějaký čas tvořily. Cyklus obnovy je dokončen a může začít nanovo. Samozřejmě, že někdy se strom vyvrátí příliš silným větrem. Blesk spálí. Proces tvoření v sobě vždy nese prvky destrukce.

Použijeme-li tuto metaforu na naše hádky, můžeme vidět jejich potenciál, ale i nebezpečí. Neobhajuji zde hádání se beze smyslu. Dát však bezpečný a konstruktivní průchod emocím, aby se prostor našeho vztahu mohl vyčistit, to je něco jiného. Chce to odvahu být pravdiví, stát sami za sebou. Mluvit ze srdce, bez kliček, napřímo.

Sdělit, co, opravdu slyšíme, vidíme a cítíme. Co potřebujeme. Učíme se tak respektu nejen k druhým, ale i k sobě. Oceňujeme naši odlišnost při současném hledání způsobů, jak spolu být i přes naše rozdíly. Nebo právě kvůli nim.

Článek vyšel také v magazínu Psychologie.

Připomeňme si, že styl řeči vypovídá o specifickém způsobu verbální komunikace, řeč těla a jeho projevy obrázek doplňuje o neverbální signály. Slepá místa jsou oblasti, které máme tendenci nevidět či přehlížet, ale které druzí mohou vnímat. Zkreslující filtry vnímání jsou brýle, kterými se díváme na svět, zaměření pozornosti na specifické oblasti a témata, která jsou pro náš typ osobnosti důležitá.

Ennea – typ 1

Styl řeči: precizní, přímý, výstižný a detailní. Často sdílí myšlenky spojené s úkoly a tím, co je třeba udělat. Hojně používá slov jako „mělo by, muset, správně/špatně“. Tělesné projevy: vzpřímený postoj, napjaté svaly, oči zaměřené (ve smyslu soustředěné). Oblečení dobře sladěné, uhlazené a vyžehlené. Slepá místa: kritičtí, netrpěliví, zlostní; držící se pevně svých názorů. Zkreslující filtry: pocit, že je druzí kritizují; zaujetí svými myšlenkami; zda se druzí chovají správně a odpovědně.

Ennea-typ 2

Styl řeči: klade otázky, uděluje komplimenty, soustředí se na obsah toho, co druhý říká. Málo mluví o sobě. Jemný/měkký tón hlasu. Tělesné projevy: usmívající se, pohodoví; uvolněný výraz tváře, pohyb těla je otevřený, elegantní. Když jsou nervózní, může se objevit svraštěné čelo/obočí. Slepá místa: za jejich štědrostí, ochotou pomoci a dáváním pozornosti se mohou skrývat skryté záměry (např. získání pozornosti, pomohu, abych získal). Když o druhého ztratí zájem, jsou schopni vztah náhle utnout, ukončit. Zkreslující filtry: zda je druzí mají rádi a zda oni mají rády druhé; zda chtějí druhému pomoci; míra vlivu a důležitosti, kterou pro ně ona osoba má; zda cítí, že ona osoba plánuje uškodit někomu, koho chtějí chránit.

Ennea-typ 3

Styl řeči: jasný, efektivní, logický a dobře koncipovaný, rychlý. Vyhýbají se tématům, o kterých nemají dost informací a oblastem, které na ně hází špatné světlo. Používají konkrétních příkladů a jsou netrpěliví, když je konverzace příliš dlouhá a nevede k výsledkům. Tělesné projevy: dobře zformovaní, vypadají, že si věří. Jejich akce mohou vypadat, že jsou „na efekt“; pravidelně se rozhlíží, aby si ověřili, jaké na ně mají druzí reakce (potřeba držet si dobrou image). Slepá místa: jsou netrpěliví, když druhé vnímají jako neschopné; vyhýbají se diskuzi o vlastních selháních a neúspěších; vypadají, jakoby chvátali a druhé opomíjeli v cestě za cílem; díky tomu mohou být úseční a strozí, neupřímní. Zkreslující filtry: zda budou vypadat dobře ve světle komunikovaných informací a zda informace (ne)narušují dosahování jejich cíle.

Ennea-typ 4

Styl řeči: často používají slova jako „já, moje“, mluví o sobě a o emocích; sdílí osobní příběhy a ptají se osobní otázky, svá slova volí rozvážně. Tělesné projevy: intenzivní; vypadají, jako by se soustředili dovnitř a analyzovali slova, která říkají. Vyzařují touhu, aby jim druzí věnovali nerozdělenou pozornost (pohledy očí, která často působí „vlhce“ nebo smutně). Slepá místa: mají tendenci konverzaci stahovat zpátky na sebe a k sobě; mají potřebu zcela dokončit rozhovor, i když už druhá osoba nechce; mohou působit dramaticky a „naaranžovaně“. Zkreslující filtry: být odmítnutý, přehlížený či znevážený; nepřejí si působit nedokonale až vadně; být nepochopený.

Ennea-typ 5

Styl řeči: mluví stručně nebo v dlouhých proslovech; vysoce selektivní výběr slov; omezené sdílení osobních informací; sdílí raději myšlenky a ideje než pocity. Tělesné projevy: vyjadřují myšlenky s omezeným emočním obsahem; působí rezervovaně a kontrolovaně, někdy až s projevy „neživosti“, ztuhlosti. Slepá místa: omezené projevování vřelosti, působí vzdáleně a samotářsky. Mohou také příliš mluvit a ztratit posluchače nebo naopak použít málo slov a být tak druhými nepochopeni. Mohou působit povýšeně či blahosklonně, elitářsky. Zkreslující filtry: požadavky a očekávání; pocit neadekvátnosti; zahlcující emoce od druhé osoby; důvěra v druhého, že udrží důvěrnost a soukromí; fyzická blízkost, kterou vnímají jako příliš blízkou.

Ennea-typ 6

Styl řeči: začínají s analytickými komentáři; střídají staženou, váhavou řeč se smělou a sebejistou; často diskutují o starostech, obavách a variantách „co-kdyby“. Tělesné projevy: oči mohou být smělé a přímé; působí vřele, angažovaně a empaticky. Na druhou stranu mohou oči kmitat zleva doprava, jakoby skenovaly (ne)bezpečí, obavy zračící se ve tváři; lze vidět rychlou neverbální reakci na vnímané ohrožení. Slepá místa: negativní scénáře vnímají druzí jako negativismus, pesimismus a nastavení „nemohu“. Pochyby o sobě a starosti mohou způsobit, že lidé zvažují kompetentnost lidí typu 6. Tyto obavy se mohou pokoušet maskovat, ale přesto jsou pro druhé viditelné. Zkreslující filtry: zda použití autority druhých lidí je patřičné nebo ne; projekce vlastních myšlenek a pocitů do druhých lidí; témata spojená s důvěrou v druhého.

Ennea-typ 7

Styl řeči: rychlý a spontánní, někdy až hektický; povídají zajímavé příběhy, přeskakují z tématu na téma, asociativní. Vyhýbají se negativním tématům, které se jich osobně týkají; pozitivně zarámují negativní informaci. Tělesné projevy: smějící se, jasné oči; když jsou naštvaní, mají ostrý tón hlasu. Živá a hojná gestikulace a mimika. Když mluví, mají tendenci se pohybovat, chodit. Těkavost. Slepá místa: nemuseli vstřebat všechny informace, o kterých si myslí, že je mistrně zvládli. Obtížně vidí, že jejich vlastní chování způsobuje, že je druzí berou méně vážně. Stálé změny v tématech, myšlenkách a vzrušený pohyb těla může na druhé působit rušivě. Zkreslující filtry: snižování jejich kompetence; myslí si, že ví, co druhý chce říct a tak přestanou poslouchat. Možnost omezení týkající se jich samých. Být dotlačeni do dlouhodobých závazků, které nechtějí.

Ennea-typ 8

Styl řeči: výrazný a autoritativní; velké ideje a strategie k jejich dosažení; výroky slouží ke kontrole a strukturování situace; často zvyšují intenzitu své řeči, dokud nedostanou pro ně srozumitelnou jasnou odpověď od druhého. Zlost mohou vyjadřovat bezprostředně a napřímo. Když jsou obviněni, obviňují druhé. Tělesné projevy: vyzařují silnou tělesnou přítomnost, i když jsou potichu. Modulují tón hlasu, aby dosáhli maximálního dopadu. Neverbální signály jsou intenzivní a jasně viditelné. Slepá místa: většina lidí (nejen ti ustrašení) se jich obává. Jejich energie je mnohem silnější než si uvědomují a to dokonce, i když se drží zpátky (šlapou na brzdu). Nevidí, že ne každý je schopen uchopit „větší obraz“ tak rychle, jak to jde Osmičkám. Jejich citlivost se ukazuje ve chvílích, kdy si jí nejsou vědomi. Zkreslující filtry: chránění těch, o kterých si myslí, že ochranu opravdu potřebují; slabosti druhých; kontrola, pravdivost; být obviněn.

Ennea-typ 9

Styl řeči: podávají detailní informace, po kouskách (v oddělených sekvencích); dávají si záležet na férovosti a nabízí všechny úhly pohledu a stran; mohou říct ano, ale myslí „ne“ resp. „ano, slyším tě, ale ještě nevím, zda budu souhlasit“. Používají přitakávající slova jako „ano“ a „hm-hm“. Tělesné projevy: ležérní a relaxovaný, usmívající se; málo ukazují silné emoce, zvláště ty negativní; více než celé tělo je v pohybu mimika obličeje. Slepá místa: prodlužovaná vysvětlování, která u posluchačů způsobí ztrátu zájmu; poskytují různorodé úhly pohledu, což negativně působí na míru jejich vlivu a možná i důvěryhodnosti. Nedaří se jim druhé seznámit s tím, co opravdu chtějí.
Zkreslující filtry: požadavky na ně kladené, aby něco změnili či udělali. Být kritizovaný, ignorovaný, shozený. Že někdo bude mít opačný názor než oni (strach z konfliktu); možnost, že zlost druhého bude směřována přímo na ně.

Použitá literatura a inspirace:
Lapid-Bogda, G. (2004). Bringing out the best of ourselves at work – How to use the Enneagram system for success. The McGraw-Hill
Palmer, H. (2000). Velká kniha o ennegramu. Praha: Synergie
Vlastní pozorování

Teoreticky můžeme mít teorii komunikace v malíčku. Můžeme znát techniky aktivního naslouchání typu parafrázování a zrcadlení (opakujeme přesně to, co jsme právě slyšeli). Přesto často nerozumíme podstatě sdělení. Každý z nás je totiž omezen svým typickým pohledem na sebe, na svět a na druhé. Pro každého z nás je důležité něco jiného. Ve své podstatě nasloucháme selektivně, v souladu s naším navyklým pohledem (o kterém si myslíme, že je objektivní).

Obecný styl řeči

Každý z nás se zaměřuje na oblasti a témata, jež jsou pro něj zajímavé či něčím důležité – obsah. Pro dorozumění je však důležitější způsob, jakým mluvíme – styl. A i když se někdy náš způsob vyjadřování mění se situací, přesto je nám vlastní určitý způsob, jak mluvíme. Někteří lidé jdou rovnou k jádru věci bez ohledu na následky, jiní mluví pomalu s ohledem na to, co si o nich druzí myslí. Někdo mluví jako když másla ukrajuje, zatímco jiný jako když rachotí kulomet. Někteří lidé povídají dlouhé příběhy bez konce a začátku, zatímco jiní se zaměřují na jasný a definovatelný cíl. Někdo se zaměřuje především na myšlenky, ideje, plány a názory, jiný zase hlavně na emoce a vztahy. A někteří lidé nemluví skoro vůbec.

Mluvíme, i když nemluvíme

Většinou si neuvědomujeme, že naše tělo o nás sděluje mnohem více než slova a tón. Stejně jako si většinou neuvědomujeme, že a jak dýcháme (byť se za den nadechneme cca 20.000x!). Možná to vypovídá o obecné tendenci naší kultury oddělovat mysl od těla a tělo samotné vnímat jako pouhý nástroj k dosažení cílů.
Pokud se setkáme s neverbálním sdělením, které není v souladu s verbálním, je pravděpodobnost, že uvěříme neverbálnímu signálu, pětkrát větší! Některé studie říkají, že samotná neverbální komunikace má na dorozumění mezi lidmi vliv alespoň 55%. Dáme-li dohromady řeč těla a náš obecný styl řeči včetně tónu (nejde o to, co říkáme, ale jak to říkáme), jsme na 90%.
Z čeho si uděláme první dojem o člověku? Často ten druhý ani nestihne promluvit a už na něj máme hotový názor. Může být zajímavé sledovat, jak každý z nás působí, máme-li nějaký dominantní způsob, jakým naše tělo mluví – někoho je hned plná místnost, někdo přihlíží skoro neviděn, jiný se stále usmívá…

Může být důležité zaměřit pozornost na tyto (často přehlížené) signály, abychom lépe rozjměli nejen druhým, ale i sami sobě.

Slepá místa

Aby situace byla ještě komplikovanější, vstupují do hry další faktory. Slepá místa v sobě obsahují informace, které nám nejsou zjevné, ale které druzí lidé vnímají velmi jasně. Stalo se vám například někdy, že vás někdo upozornil na to, že např. často děláte hmm, používáte slovíčko „ne“, mluvíte o sobě ve 3. osobě jako o „člověku“ (místo „já chci“ říkáte „člověk chce“)? Nebo jste si uvědomili, jaké tělové vzorce máte tendenci nevědomě používat (zkřížené ruce či nohy, podpírání brady, vyhýbání pohledu do očí, shrbení aj.)? Takových slepých míst máme v sobě víc. Zjištění o sobě nemusí být vždy příjemná, přesto se vyplatí. Neboť co neznáme, nemůžeme změnit.

Zkreslující filtry vnímání

Můžeme si je lehce představit jako brýle, které má každý z nás nasazené. Když máte modré brýle, svět je modrý. Potíže nastávají, když člověk, s kterým se snažíte domluvit, má brýle červené. Vidíte zcela jiný svět. Tyto filtry zkreslují a mění vše, co říkáme my nebo druzí. Jsou souhrnem nevědomých domněnek a předpokladů, že druzí fungují podobně jako my.
Často odpovídají našemu dominantnímu ennea-stylu. Zaměřujeme–li se např. primárně na to, zda se druzí cítí dobře (jak typicky dělají lidé používající styl 9) nebo na to, zda po nás lidé budou požadovat náš čas a energii, kterou si bedlivě střežíme (jak mají ve zvyku lidé typu E5), nebudeme dostatečně vnímaví, abychom skutečně slyšeli, co nám druzí říkají. Budeme vnímat skrze svůj filtr. Často se s tímto jevem setkávám v párové terapii, kdy se i dlouholetí partneři stále neslyší a nerozumí si. Přou se o to, kdo má pravdu (metaforicky řečeno, zdaje svět modrý nebo červený). Jsme tak navyklí dívat se na svět ze svého úhlu pohledu, že zapomínáme, že to není celá realita (místo 360⁰ vidíme jen 40⁰).

Styl komunikace a jak je ovlivněn typem naší osobnosti…

Příště se zaměříme na konkrétní popis 9 základních stylů komunikace, které vychází z návyků našeho typu osobnosti. Každý ennea-typ má totiž specifickou řeč těla, styl mluvy, slepá místa a filtry, které zkreslují smysl a zprávu, kterou vysílá jeden člověk k druhému. Pokud známe či najdeme způsob, který dominantně používáme, jsme na dobré cestě zefektivnit naši komunikaci, tj. dosáhnout lepšího porozumění toho, co chceme říct i to, jak je nám rozuměno.

Použitá literatura:
Hayesová, N. (2011). Základy sociální psychologie. Praha: Portál
Lapid-Bogda, G. (2004). Bringing out the best of ourselves at work – How to use the Enneagram system for success. The McGraw-Hill

Vhodné zejména pro lidi, kteří mají rádi návody a konkrétní postupy, které fungují za každé situace. Vhodné také pro analyticky smýšlející muže.

Nevýhodou je (jako u všech návodů) jistá nepraktičnost a schématičnost, autorům je též vytýkána obtížná dohledatelnost problémů. Než totiž najdete řešení na vzniklou situaci, jste konfrontovaní se situací novou, někdy zcela opačnou.

Nutno podotknout, že k vydání je připravena i verze pro ženy s názvem “Jak porozumět chlapům”. Dle některých odhadů to bude čtivo obsáhlejší než právě vydaný manuál.

Již jsme si říkali, že opravdu trvalá změna nepochází pouze z úpravy „fasády“ (hezčí vlasy, nový make-up apod.), ale zejména ze spojení vnější i vnitřní práce. Pojďme se podívat o krůček dál.

Pokud jsme v nějaké oblasti našeho života nespokojení, je to pro nás signál: „Aha, tady potřebuji udělat nějakou změnu.“ Pak hledáme v časopisech, knihách či webu radu a návod, kudy na to. Mám pro vás špatnou, ale i dobrou zprávu současně: žádný jednoduchý návod neexistuje. Obecné návody v bodech si přečteme, řekneme si „jo, na tom něco je“, ale často se nám nedaří je dobře včlenit do našeho života. Na složité rady zase není nikdo zvědavý, nemá na to čas nebo to vyžaduje příliš velké úsilí. Kde je tedy ta dobrá zpráva?

Pokud chcete jet do Olomouce, může být užitečné vědět, kde leží a kudy se tam dostat. Co je však nejpodstatnější: místo, odkud vyrážíte; místo, kde jste právě teď. Dobrá zpráva je, že ať už vyrážíte odkudkoliv, potřebujete vědět pouze 3 věci: kde jste, kam chcete a jakým způsobem se tam dostanete. Přitom je dobré mít na paměti, že změna se nikdy neděje izolovaně!

Jak na celkovou proměnu?

Co to znamená? Změna v jedné oblasti vždy ovlivní i jinou. Vzhled ovlivní, jak se cítíme; jak nám je na duši je vidět na našem chování… Chcete zlepšit vzájemnou komunikaci s partnerem či manželem? Udělejte změnu na více rovinách: upravte se, abyste byla k světu. Usmějte se, i když se vám moc nechce. Zkuste s ním mluvit trochu jinak nebo o něčem jiném, než jste zvyklá. Zkuste si, co se stane, když se např. místo stížností, jak je život těžký a co ti druzí dělají špatně, zaměříte na to dobré, na to, co funguje; co vám dělá radost a co oceňujete.

Zkuste si pohrát nejen s tím, jak vypadáte, ale i s tím, jak se chováte. Chcete-li ještě o krůček dál, zkoušejte se na sebe a na druhé dívat „jinýma očima“. Když sama sebe vnímáte jako někoho, kdo je hodnotný sám o sobě, je mnohem lehčí si např. říct o pomoc či ukázat své kvality, než když o sobě máte představu, že jste chudák, který si nic nezaslouží a život je za trest. Poslechněte si, jak zní slovo „před-stava“ = něco, co je předtím, než se to stane viditelnou realitou. Jaké o sobě máte představy? Podporují vás či jsou pro vás omezením, podtržením nohou?

Jsem dobrý/á taková, jaký/á jsem…

Znát místo, kde právě teď jsem, je prvním krokem k jakékoliv změně. Je dobré si připustit a uvědomit, co si o sobě vlastně myslíme, jak sami sebe prožíváme. Máme se rádi nebo se spíše máme tendenci odsuzovat? Věříme, že si zasloužíme lásku jen pro nás samé nebo si ji musíme nějak vysloužit (třeba tím, že musíme o druhé pečovat nebo být na ně milí a oni nás za to mají rádi)? Přitom jsme zvyklí se spíše dívat ven, na druhé (jak vypadají, jak se chovají, co říkají, co si asi myslí…), na sebe nějak zapomínáme.

Dobrá zpráva je, že změna je možná. Musíme však začít tam, kde jsme. Znám spoustu lidí, kteří mají představu o tom, jací by rádi byli, jací by měli být apod. Pak jsou na sebe naštvaní, že nedosahují svého ideálu. Ideál je dobré mít – to je naše vize, směr, kterým chceme jít (pamatujete? Olomouc…). Ale nemá cenu si nadávat za to, že jste stále ještě v Brně nebo dokonce mimo republiku. Jste prostě tam, kde jste. Uvědomte si to, dovolte si přijmout fakt, že to tak je a přijměte to. A máte půl práce hotovo. Když totiž nebojujeme proti tomu, jací jsme, máme volnou energii na změnu, kterou potřebujeme udělat.

Tohle všechno samozřejmě nejde lehce, někdy k tomu dokonce potřebujeme někoho, kdo by s námi naši cestu mohl jít. Je pak lepší mít někoho, kdo už někdy do Olomouce jel a zná všechny objížďky a zkratky. Vyšlapat si cestu sám za sebe však také není k zahození, protože z každé zkušenosti se můžeme poučit. A to, co jsme se naučili, pak můžeme lépe využít pro sebe i pro druhé.

Článek navazuje na: Vzhled a vhled – holistická péče o sebe

„Zrcadlo, zrcadlo – kdo je na světě nejkrásnější?“ Známá pohádková otázka, se kterou se v praktickém životě potkáváme každý den. Do zrcadla se na sebe díváme, abychom se upravili, vylepšili, udělali se pěknějšími a atraktivnějšími. Někdy nám náš obraz slouží jako takový poslední kontrola, že je navenek vše tak, jak má být; že jsme tací, jak chceme vypadat. A hurá do světa.

Tomu, jak vypadáme, věnujeme obrovské množství energie…

…oblečení, vlasy, make-up, boty, vybělené zuby… A jeto pochopitelné, celý den se nás dívají další lidé a my se díváme na ně. Často však zapomínáme (nebo si to nepříliš uvědomujeme), co se v nás přitom děje, jaké máme pocity a myšlenky. Mnohé z vás, milé dámy (ale i pánové) jistě znáte situace, kdy s pohledem na sebe nejste spokojené. Jakoby ve vaší hlavě byla nějaká postavička, která říká: „to není dost dobré; to snad není možné, jak dnes vypadáš; měla bys zhubnout; to je hrozný, ta moje pleť; apod.“ (doplňte si dle libosti vlastní věty). A už to jede: cítíme se hůř než před chvílí, snažíme se nějak poupravit, ale moc se to nedaří. Sami sobě se nelíbíme a ať děláme, co děláme, nejsme spokojení.

Možná jsem předchozí příklad trochu nadsadil, ale ne moc. Chtěl jsem tím ukázat, že kolikrát nejde jen o naši vizáž, ale hlavně a především o naše prožitky: co cítíme, jak máme sami sebe rádi, jak jsme schopni se ocenit a přijmout. Zažil jsem více žen, které velmi toužily zhubnout. Říkali mi: „Až budu hubená, všechno bude lepší, třeba si i najdu lepšího partnera“ apod. Zajímavé bylo, že ty, kterým se ona žádaná změna podařila, byli sice rády, že něco dokázaly, ale rozhodně se jim nezměnil celý život, jak mnohé (byť tak nějak v tajném koutku mysli) očekávaly.

Pamatujeme na to, jací jsme uvnitř?

Péče o sebe na vnější rovině je velmi důležitá. Rád bych však poukázal na to, že bez věnování pozornosti vnitřní rovině nebývá změna trvalá a mnohdy ani nepomůže! Nové vlasy jistě dodají sebevědomí – ale na jak dlouho? Pokud si o sobě myslím, že nejsem příliš pěkná/ý, tak se svým vzhledem můžu dělat čáry máry, ale stále si o sobě budu myslet, že nejsem hezká („musím se tedy namalovat, protože bez líčení ven fakt nejdu“ – proč ne? Co by stalo, kdyby vás někdo viděl?)

Druhý extrém je pak pouze péče o své prožívání. Znám takové lidi, kteří jsou tak ponoření ve svém vnitřním světě, že na svůj vzhled příliš nedbají (mnohdy s tím, že jsou nad takové povrchní věci povzneseni). Ti se často diví, proč nemohou najít či si udržet pořádného partnera, když jsou přece tak vědomí.

Změna pouze na jedné rovině (upravíme si vizáž nebo jenom hloubáme v nitru) není dostačující. Celková a opravdu efektivní je péče o sebe v obou rovinách. Pokud to neděláme, může se nám stát, že i když vypadáme fantasticky, tak narážíme na potíže, na svoje limity a omezení – neznáme své potřeby, jsme nejistí a zmatení, neumíme dobře komunikovat atd. Sice se usmíváme, ale cítíme se pod psa. A víte co? Lidi to poznají a podle toho se k nám chovají. Lidi se totiž nedorozumívají jenom slovy, ale i vůní, hmatem, zrakem. Jsme citliví na soulad toho, co někdo říká a jak se přitom chová. Těžko uvěříte někomu, kdo o sobě tvrdí, že je šťastný a přitom má skleslá ramena a smutný pohled v očích.

Pokud chceme opravdu navýšit kvalitu svého života, své sebevědomí a způsob, jakým působíme na druhé, měli bychom pamatovat na obě strany mince. Změna zevnějšku výrazně ovlivňuje naše sebehodnocení. Změna trvalejšího charakteru však musí pocházet zevnitř – naše sebepřijetí a vědomí hodnoty pak může prostoupit navenek a jako slunce prozářit naši „šlupku“. A tak je možná nejdůležitější, aby tyto dvě roviny našeho bytí byly ve spojení. Aby spolu komunikovaly, žily v harmonii a shodě. Chce to někdy kus odvahy a ochoty – podílet se na tvorbě svého života a svého působení na druhé z hloubky naší autentičnosti a opravdovosti.
Jak to ovšem udělat? Jaké kroky, v jakém pořadí? Kde začít? Kdo vám s tím může pomoci? Dobré otázky…

Pokračování článku: Vzhled a vhled II. – změna k lepšímu