Nedostatek a léčení
Kolik z nás zažilo v dětství zraňující zkušenost, kdy jsme cítili, že nedostáváme to, co potřebujeme: péči, podporu, ocenění, ale hlavně přijetí a lásku? Kolik z nás pocítilo na vlastní kůži, jak lidé, kteří pro nás byli velkými pečujícími bytostmi, nám zničehonic ublížili – ať už slovem či fyzicky? Neseme si v sobě nejeden příběh, který nás ovlivňuje i dlouhá léta poté, co se stal…
Je známo, že zkušenost a zážitky raného dětství velmi hluboce formují naše prožívání světa i sebe sama. Pokud jako děti často zažíváme odmítání a zraňování (často emoční, někdy však i fyzické) můžeme cítit, že nejsme hodni lásky, že si nezasloužíme být tady v tomto světě ani ve své rodině. Když jsme malí a ti velcí kolem nás říkají věty jako „nedělej to, jsi strašný, děláš nám jen problémy, nebýt tebe…“ a podobně, postupně jim uvěříme a přijmeme za své. Ztrácíme svou hodnotu a cenu jakožto jedinečné bytosti, ztrácíme své sebe-vědomí. Máme pak někdy pocit, že nám něco chybí, že takoví, jací jsme, nejsme dost dobří. Stále však toužíme naplnit svoje základní potřeby: milovat a být milován, mít vliv na věci okolo nás a mít hodnotu nejen pro druhé, ale i pro sebe. A tak si vytváříme rozličné strategie a způsoby, jak toho dosáhnout.
Dětmi v dospělosti
To, jak se navenek chováme, je jedna věc. To, co přitom uvnitř cítíme a co si myslíme, může být věc druhá. Celý život můžeme toužit po lásce rodičů, kterou jsme nikdy nezažili nebo zažili v menší míře, než jsme potřebovali. Může nám být padesát a stále se snažíme rodičům zavděčit, být „hodnou holčičkou“, která udělá, co po ní chtějí, jen aby dostala to, co potřebuje – přijetí a lásku. Jenže naši rodiče se s časem ne vždy mění. A když ano, tak ne vždycky k lepšímu. Stále znovu v nás tak mohou ožívat naše dětská zranění.
Možná by se zdálo, že za většinu našich trápení mohou rodiče a jejich chování. Souzení a obviňování k pochopení a přijetí toho, co bylo, nikam nevede. Sami pravděpodobně nezažívali naplnění svých potřeb. Nikdo je to nenaučil, tak to ani neumí předat dál. My se můžeme snažit pochopit jejich důvody, mluvit s nimi a dát jim to, co sami potřebujeme – respekt, přijetí, ocenění.
V procesu léčení a rozvoje osobnosti je možné tyto rodinné i osobnostní vzorce myšlení, cítění i chování nejen poznat a uvědomit si je, ale také je mnohdy i změnit. Jelikož může být tato práce nelehká, bývá dobré využít podpory zkušených odborníků (např. v rámci psychoterapie). Ziskem nám však může být větší pochopení sebe i druhých a možnost dát sami sobě a svým dětem to, co skutečně potřebujeme. V neposlední řadě pak přijetí toho, co bylo a je, namísto odmítání a stěžování si na minulost, kterou již nezměníme. A to stojí za to.