Placebo aneb očekávání změny

V době slučování různých pohledů na člověka, kdy je na jedince nahlíženo jako na jednotný celek, může být zajímavé podívat se téma, které původně spadalo čistě do oblasti medicíny – placebo efekt. Jak se postupně rozšiřuje náš pohled, zjišťujeme, že tento záhadný úkaz se zdaleka netýká jen medicíny, ale i našich běžných životů – jak může očekávání změnit např. to, jak se cítíme?

Co je tedy placebo efekt? Oproti jednomu mému známému, který se domníval, že jde o „Placeho efekt“, pojmenovaném po nějakém významném lékaři, je termín „placebo“ odvozen z latinského kořene (placere = líbit se), jehož budoucí tvar „placebo“ znamená česky „budu se líbit, potěším“. Psychologický slovník definuje placebo jako „preparát, který neobsahuje žádný lék nebo žádnou léčebnou látku, která by měla vztah k tomu, co pacienta trápí. Jde o látku, která je podávána pacientovi s tím záměrem, aby pacient věřil, že dostává lék.“ Širší Libermanova definice dokonce říká: „Placebem se rozumí jakýkoliv lékařský postup, který vede k účinné změně u pacienta dík terapeutickému záměru při absenci jakékoliv chemické nebo fyzické příčinné vazby.“

Podívejme se nejprve na otázku placeba z medicínského hlediska, přičemž závěry z této oblasti vyplývající můžete už sami aplikovat i na jinou oblast – např. na naše pocity v měnících se situacích. Někteří autoři poznamenávají, že co je medicína medicínou, provázejí ji jevy, které dnes vyjadřujeme termínem placebo. Po staletí dávali lékaři v různých kulturách pacientům léky, nad jejichž terapeutickou hodnotou se dnes ušklíbají nejen lékaři, ale i laici. Tak například se léčilo hnojem, práškem z mumií, pilinami, ještěrčí krví, sušenými zmijemi, žabím spermatem, krabíma očima, kořínky či mořskými houbami. Tyto „léky“ byly ve své době z lékařského hlediska stejně uznávané jako kterýkoliv z opěvovaných léků užívaných dnes!

Jednoduše řečeno je placebo v úzkém slova smyslu imitací léku. Obvykle jde o neškodnou tabletu vyrobenou z mléka a cukru, která vypadá jako opravdová. Jde tedy o neúčinnou látku, jejíž účinek vyvolává spíše naše očekávání zlepšení než látka sama.

Dlouhou dobu se placeba užívalo (a užívá dodnes) při testování nových léků. Účinky testovaného preparátu se porovnávají s účinky dosaženými podáním placeba. Jelikož však placebo efekt (vliv důvěry pacienta v účinnost léku) spoluúčinkuje při terapeutickém zásahu, používají se tzv. „double blind“ pokusy, kdy ani lékař ani pacient neví, zda dostává skutečný lék nebo placebo.

V současné době se placebo přestává pokládat za šarlatánský druh léčby a těší se zvýšené pozornosti vědců. Mezi badateli jsou taková jména jako Dr. Arthur Shapiro a Dr. Louis Lasagna, kteří přinesli pádné důkazy svědčící o tom, že placebo může jako účinný lék nejen vypadat, ale i působit. Dr. Shapiro ve své monografii o placebu píše: „Placebo může mít mocnější vliv než silné aktivní léky a může zvrátit negativní průběh nemoci … Placebo může napodobovat účinky aktivních léků, o nichž jsme si dosud mysleli, že jsou jen jim specifické“. Tentýž druh placeba totiž působí nespecificky, tj. léčí celou řadu různých nemocí a neduhů, nejen jednu jedinou, jak tomu obvykle bývá u tzv. skutečných léků. Výhodou placeba také je, že nemívá vedlejší účinky moderních silných léků.

Nejde tedy jen o psychologickou podporu pacienta, ale o autentický terapeutický prostředek, který je schopný změnit chemické procesy v těle a napomáhat mobilizaci obranného systému těla k boji s poruchou, nemocí či jinou obtížnou životní situací.

Výsledky mnoha výzkumů však ukázaly, že to není tak jednoduché. Velice podstatné je např. přesvědčení lékaře o tom, zda podávaný lék (placebo) má či nemá vliv na snížení bolesti. Toto lékařovo přesvědčení o účinnosti léku spojené s pacientovou důvěrou v lékaře velice pomáhá. K tomu se připojuje další poznatek mnoha klinických pozorování, že velká většina pacientů očekává jako samozřejmost, že se uzdraví bez jakéhokoliv zásahu. Tato víra pacientů v léčivou moc přírody (vis medicatrix naturae) může být jedním z důležitých faktorů účinnosti placeba. Pokud však pacient ví, že podávaný lék je jen placebo, nebude mít placebo žádné fyziologické účinky. Nabízí se myšlenka o spojení těla a mysli, o schopnosti transformovat naději a víru v uzdravení v hmatatelnou a důležitou biochemickou změnu. Naděje, očekávání pozitivní změny a důvěra tedy napomáhá příznivému vývoji směrem k tělesnému i psychickému zdraví. Víra a tzv. naprogramování však funguje v pozitivním i negativním směru. V Anglii provedli pokus, v němž skupině mužů lékaři podávali slanou vodu a řekli jim, že je to chemoterapie – 30 % testovaných pak vypadaly vlasy!

Placebo samozřejmě nefunguje v každém případě. Velice důležité je například přesvědčení pacienta o tom, jaký negativní proces se v jeho organismu odehrává. Placebo funguje jen tehdy, když pacient věří, že jde o běžnou formu onemocnění, při chronických stavech s malým zlepšením za delší období je placebo spíše neúčinné.

Placebo tak není jenom pilulka, ale jde spíše o proces. Ten začíná pacientovou důvěrou v lékaře a pokračuje skrze víru v plnou funkci jeho vlastního imunitního systému a uzdravující síly těla a mysli.

Na účinnost placeba má do jisté míry i vliv učení. Když člověka něco v minulosti bolelo, bylo mu většinou pomoženo za pomoci lékaře. Tato vzpomínka na přítomnost lékaře a jeho podstatných znaků (bílý plášť, stetoskop, nemocnice) je v pacientově mysli spojeno se zkušeností uzdravení. Velice často se stává, že se pacientovi uleví předtím, než si má vzít první pilulku či se mu udělá mnohem líp, když přijde k lékaři předtím, než může lékař cokoliv udělat. Placebo efekt je také mnohem výraznější, je-li pacientovi podán v nemocnici a lékařem než když je mu tentýž lék podán v ambulanci třeba jen zdravotní sestrou. S podobným jevem se setkávají např. pracovníci poraden pro mezilidské vztahy, kdy změnu k lepšímu vyprovokuje už jen samotná návštěva specializovaného zařízení, bez jakékoliv (či minimální) terapeutické intervence.

Jde tedy o vzájemnou interakci mezi tím, kdo pečuje, prostředím této (mnohdy) zdravotní péče a tím, komu je péče věnována. Na tomto efektu se však podílí i fyziologie: jedna z teorií říká, že kladný vliv očekávání pacienta v uzdravení za lékařovy pomoci uvolňuje endorfin v mozku (endorfin je látka, která mj. snižuje intenzitu bolesti).

Placebo jevy mají dokonce podobné projevy jako návykové látky: pacienti jsou na nich závislí, a když se jim jich nedostane, projevují se u nich stejné příznaky jako u abstinujících toxikomanů. A. Leslie popsal případ, kdy bylo lidem závislým na morfiu podáno placebo (injekce fyziologického roztoku) a ti potom netrpěli abstinenčními příznaky až do chvíle, kdy jim přestaly být injekce podávány. Zajímavé, že?

Jedním z nejdůležitějších vlivů na účinnost placeba však zůstává lékař a jeho vztah s pacientem. Laskavost a vřelost, vyšší míra empatie lékaře a jeho ochota pacientovi naslouchat, hovořit s ním (tj. mluvit k pacientovi srozumitelnou řečí), dostatek času na vyšetření i na sledování procesu úzdravy napomáhá důvěře pacienta nejen v osobnost lékaře, ale především i v proces léčení.

Prokázaný vliv netečného léku či jiného rádoby lékařského zásahu na fyziologické dění v organismu prokazuje zároveň i vztah mezi fyziologickou a psychologickou stránkou lidského bytí. Bez zajímavosti není ani názor dr. Cousinse, který v r. 1979 napsal: „… placebo skutečně není nezbytné a mysl je schopna naplnit své obtížné a obdivuhodné poslání, aniž by si musela napomáhat drobnými pilulkami. Placebo je pouze hmatatelným objektem, důležitým ve věku, který pohlíží na vše nehmatatelné s nedůvěrou a dává přednost myšlence, že každý vnitřní efekt musí mít vnější příčinu. Vzhledem k tomu, že má rozměr a tvar a je možno je vzít do ruky, uspokojuje placebo dnešní touhu po viditelném mechanismu a viditelných odpovědích.“

Proslulého lékaře Alberta Schweitzera se za jeho působnosti v africkém Gabonu zeptal mladý lékař, jak je možné, že lidé očekávají uzdravení od místního kouzelníka a opravdu se následně uzdraví. Schweitzer se prý napřed zdráhal, má-li prozradit lékařské tajemství od dob Hippokratových, ale nakonec odvětil: „Kouzelník slaví úspěchy ze stejného důvodu, jako my všichni ostatní. Každý pacient si v sobě nosí vlastního doktora. Přicházejí k nám a o této skutečnosti nevědí. My uděláme to nejlepší, když dáme doktorovi, který v nich přebývá, příležitost pracovat.“ Neboli lékař léčí a příroda uzdravuje.

A jsme kruhem zpátky u víry lidí, že se uzdraví, a u důvěry v proces léčby. Že léčba se nemusí týkat jen těla, ale i našeho vnitřního světa, našich emocí a myšlenek, snad netřeba dodávat.

Literatura:

Křivohlavý, J. (2001). Psychologie zdraví. Praha: Portál

Cousins, A (1994). Anatomie nemoci. Praha: Pragma

Simonton, O.C. a Henson, R. (1996). Cesta k uzdravení. Olomouc: Votobia Siegel, B. (1994). Láska, medicína a zázraky. Praha: Radost

Napsáno ve spolupráci s ing. Havlovou