Pochybujte o pravdách

Dostal jsem od redakce Psychologie.cz otázku, které knihy z oblasti psychologie změnily něco v mém životě. Zaujalo mě, jak jsem z desítek přečtených titulů začal přemýšlet jen o pár z nich. Ve většině případů pak nešlo o jednotlivé knihy, ale především o autory. A o jejich jedinečný pohled na svět vnější i vnitřní. Dovoluji si vám na letní měsíce nabídnout zejména dva autory.

Prvním z nich je chilský psychiatr, pionýr v integrativní psychoterapii a mistr v propojování psychologické a spirituální tradice Claudio Naranjo. Poprvé jsem se s jeho jménem setkal v kontextu gestalt terapie, neb je přímým žákem Fritze Perlse. Blíže jsem se s jeho dílem seznámil, až jsem začal podrobněji studovat enneagram, jehož je Naranjo světovým učitelem.

Charakter a neuróza

Nejzásadnějším jeho dílem pro mě zůstává právě Charakter a neuróza. Asi proto, že v něm za pomoci přesných formulací definuje člověka jako bytost, která v sobě ukrývá dva základní aspekty:

• charakter neboli osobnost, která se vyvíjí v setkání s bolavými zážitky v dětství, kterým se nelze vyhnout.
• esence, vyšší Já, zdroj našeho života, se kterým postupně ztrácíme přímý kontakt.

Kniha se liší od množství podobných děl a dílek propojením s dosavadními psychologickými teoriemi osobnosti, které ovšem zasazuje do nového světla a kontextu.
Není lehké čtení. Jak na stylové, tak obsahové rovině. Naranjo v podstatě rozkrývá závoje, kterými se oddělujeme od skutečnosti. Pamatuji si, když jsem knihu četl poprvé, tak se mi místy dělalo i špatně.

Protože vidět v takové nahotě své vlastní vzorce, o kterých jsem se domníval, že jsem to já, může působit zásadní otřes identity.

A to je dobře, protože jádrem naší bytosti není ego, ale tajemství, esence našeho bytí.

Český nakladatel se vydání jeho knih zatím obává. Čemuž se vzhledem k obsahové a stylistické náročnosti ani nedivím. Možná jsem i rád – ztratit v překladu něco z pojmové ostrosti by byla opravdu škoda.

Bdělost

Indický jezuita Anthony deMello by naopak z množství přeložených knih mohl mít radost, kdyby ještě žil. Je znám pro své sbírky krátkých příběhů ze světové duchovní tradice, nicméně pro mě klíčová jsou jeho díla Cesta k lásce, Čirá radost a Bdělost.
Čte se krásně, neb jde povětšinou o přepisy přednášek. Ale jakých. V něčem je ještě radikálnější než Naranjo.

Chcete být šťastní? OK. Tak buďte. Že nemůžete? Co vám brání?

Když jsem před 16ti lety četl, že vše, čemu věřím, je iluze, že šťastný mohu být až tehdy když se vzdám lpění, že láska není o kontrole, ale naprosté svobodě, ještě mi nedošlo, jak moc pravdivá slova o životě to jsou. Že můj svět je tvořen omezeným vnímáním a tím, co autor nazývá naprogramováním. Že jde o nefunkční, až nepravdivé programy dokazuje stav světa a obecná vnitřní nespokojenost lidí.

Málokdo vám řekne, že je opravdu a z celého srdce skutečně šťastný. A když ano, tak pouze na chvilku, která pomine.

Málokdo se chce skutečně vyléčit. Léčit, to ano. Donekonečna.

Ale podniknout kroky k dospělosti, odpovědnosti za stav sebe i světa, to dělá málokdo. Není se co divit, že měl tento rozverný (pusťte si ho na Youtube) jezuita potíže s Vatikánem, jeho slova přímo vybízí ke zpytování reality a zpochybnění zavedených pravd.

Netvrdím, že všemu, co říká, rozumím. Ale někde v sobě cítím, že to dává hluboký smysl. Naranjo i Mello pro mě patří k lidem, jejichž slova mohu číst stále dokola a pokaždé se dozvím něco jiného. Co mě v rané dospělosti zaujalo na intelektuální rovině, mě nyní v hlubině bytí děsí. Ale tím dobrým, mrazivým způsobem z neznáma, kterému důvěřuji.