Malá úvaha nad emoční a sociální kompetencí
Když tak nechám znít slova výše uvedená, zjišťuji, že jejich význam je většinou na první pohled zjevný. Něco malého odkazuje na nepříliš rozsáhlé, co se nese v lehčím duchu, úvaha pochází ze slova uvažovat (má to něco společného s vážením, vyvažováním, svážením…?), tedy jen tak si přemítat (promítat, odmítat, namítat…?). Při slově emoční mě napadají emoce, prožívání, něco, co dělá život bohatším a šťavnatějším. Sociální zní sice trochu odlidštěně, ale přesto je významem znějícím za zvukem tohoto slova něco lidského, připomínka toho, že jsem člověk (jak často na to zapomínám…), jenž není izolovaný od druhých lidí, ba naopak stále s nimi v bližším či širším kontaktu.
Co je to však kompetence?
Rozhoduji se nevyhovět své tendenci vyhledat si význam tohoto pojmu na netu či ve slovníku a důvěřovat tomu, co mě jen tak napadá, když si před svým vnitřním zrakem promítám slovo kompetence: schopnost, umění, zralost, znalost, vědomí…
A jak si tak hraji se slovy, napadá mě apetence – mít chuť (něco sníst, něco dělat, něco mít rád). A říkám si, má-li kompetence s apetencí něco společného, zvláště když předpona kom- slouží jako něco, co spojuje. Že by takové neživotné slovo jako kompetence obsahovalo chuť, zájem, zvědavost? Mít chuť poznávat nové lidi či známé lidi nově? Být zvědavý na své vlastní prožívání a žasnout nad ním v údivu poznávání neznámého tajemství? Zajímat se o to, jak moje vlastní city a emoce ovlivňují druhé či jak jsem já sám ovlivněn prožíváním druhých? Jak mohu své prožívání měnit a přizpůsobovat novým poznatkům a zkušenostem?
Jen jsem vstoupil jednou nohou do úvah a nořím se stále hlouběji… je schopnost znát sebe v různých situacích a reakcích na ně také uměním? Je možné se toto umění naučit? Je vůbec možné naučit se umění? Co takhle se se zájmem a zvědavostí začít učit? Mohu být fascinován schopností či uměním svým a druhých? Mohu něco co z toho, co poznávám, předávat lidem, s kterými sdílím své putování po planetě Zemi? Jen tak, s radostí ze sdílení? Komunikovat spolu o tom, co je pro nás důležité?
A co napadá vás, když čtete tyto řádky?
Jaké jsou vaše asociace, nápady? Protože si myslím, že emoční a sociální kompetence vlastně ani nejde definovat, a když, tak jen za cenu ubrání či dokonce opominutí některého z významů. A proč? Snad proto, že my sami jsme tvůrci toho, co pro nás ten který pojem znamená. A je jen na nás, jak jeho význam, který je osobní, každý zvlášť ve svém životě naplníme. Ale protože o sobě vím, že mám tendenci ulítnout do abstraktních představ a nápadů, říkám si, co konkrétně mohu pro toto uskutečnění a zpřítomnění významu emoční a sociální kompetence udělat. Uvědomit si to, co cítím právě teď? Naslouchat příštímu člověku, kterého potkám, se zájmem a zvědavostí, jaký asi je a co prožívá? Promluvit si nejen počasí, ale i o tom, co mám skutečně na srdci, co se mě opravdu dotýká? S úctou a respektem vnímat jak to, co mi ten druhý říká, ale snažit se i pochopit, co se mi snaží říct, zda má jeho sdělení ještě jiné roviny?
A tak zjišťuji, že smysl a význam těchto slov je možné sice naplnit, ale především hledat a nalézat právě jen v žitém životě, v setkávání se sebou a s druhými. Právě jen tady se mohu se zvědavostí a zájmem dívat na vše, co se děje a upřímně hledat, ztrácet a opět nacházet cestu k srdci svému i srdci druhých lidí. Možná toto je pro mě smyslem a skutečným významem emoční kompetence. A co je to pro vás?